20 znaků extrovertního introverta

Pokud se mi podobáte, jste také extrovertní introvert. Cítíte se dobře mezi lidmi, ale pravidelně potřebujete svou samotu.

«Takhle to nebývá“, slýchám obvykle. „Buď to anebo ono“.

Ale já vím, že bývá. Já takový jsem a je spousta jiných takových lidí. Často nám jiní nerozumějí.

Ve mně lidé například velmi často vidí zcela nenapravitelného extroverta libujícího si v pozornosti ze všech možných stran. A nemají pojem, jakým potěšením pro mě je číst si někde v klidu, stranou lidských pohledů.

Extroverze a introverze se navzájem nijak nevylučují. Je to spektrum. Můžete se nacházet v kterémkoli jeho bodě.

Lidé jako já jsou přibližně uprostřed.

Někteří z nás se schválně učili být více společenští, protože si uvědomují, že lidská povaha je založena na vzájemnosti.

Abychom se vyhnuli zmatkům, sestavil jsem seznam věcí, které je dobré o extroverzních introvertech vědět.

1. Jsme tiší, ale to neznamená, že se s vámi nechceme bavit

Často nás napadá spousta myšlenek, které bychom s lidmi rádi posoudili, ale nejsme si jisti, že by to všechny zajímalo. Raději si tedy poslechneme vás, prostě proto, že se o vás rádi více dozvíme, a také proto, že vám se zrovna chce hovořit.

2. To, že jsme rádi obklopeni lidmi, neznamená, že se nám chce mluvit

Řeč vyžaduje obrovské úsilí. Nám ale ke štěstí stačí být prostě mezi lidmi.

3. Líbí se nám bavit se s jedním člověkem

Komorní posezení mezi čtyřma očima nám vyhovuje svou intimitou mnohem víc, než společnost mnoha lidí. V soukromém rozhovoru máme mnohem lepší možnost vás poznat. Můžeme si pohovořit o důležitých věcech a ne jenom si vyměňovat nic neříkající poznámky v rozhovoru velké skupiny lidí.

4. Někdy neodpovídáme, protože se nám vůbec s nikým nechce mluvit

To neznamená, že jsme naštvaní, nebo že nesnášíme všechny kolem. Někdy je prostě toho kontaktu tolik, že se úplně vyčerpáme a nemáme už ani na řeči, ani na SMS, ani na posty na sociálních sítích. Pořád jsme otevřeni rozhovoru, jenom ne zrovna teď. Malinko později.

5. Rádi se seznámíme s ostatními vašimi přáteli. Jenom nám o tom řekněte předem

Nebráníme se novým známostem, jenom je to pro nás dost únavné. Musíme se na rozmluvu doslova předem připravit a vyrovnat se s myšlenkou, že budeme muset hodně mluvit.

6. Někdy se cítíme osamělí

Je těžké vyvážit potřebu samoty a pocit osamělosti. Často se nám chce „jít mezi lidi“, protože se cítíme osamělí, ale útulnost a pohodlí vlastního bytu nám prostě nedovolují ho opustit.

7. Je těžké nás někam vytáhnout, ale když se to povede, dovedeme se odvázat

Někdy je třeba jistého donucení, aby nás vytáhli z domova. Ne snad, že by se nám nechtělo jít, to ne. Ale hned nás přepadají myšlenky jako: „A co když to bude otrava? Mohl jsem si číst. A co když bude vyprodáno? A co když mě zvou jenom ze zdvořilosti?“ Splétáme v hlavě tisíce důvodů, abychom nemuseli jít.

8. S potěšením si popovídáme s vašimi rodiči/kamarády/kolegy, ale budeme pak potřebovat nějaký čas v tichu

Po dlouhých rozhovorech se skutečně potřebujeme „dobít“ mlčením.

9. Nejsme ti nejhovornější ve společnosti, ale vždycky v tom ochotně podpoříme ostatní

Když to bude třeba, vždycky v rozmluvě kohokoli podpoříme. Víme, že rozhovor nebývá vždycky jen splavný a když vidíme, že někomu to zadrhává ještě víc, než nám, uděláme všechno možné, abychom mu pomohli.

10. Obvykle nepořádáme večírky, ale když už, je to pro nás veliká výzva

Představa, že u sebe a pro sebe organizujeme nějakou společenskou událost, je pro nás obtížná. Myslíme si dokonce, že lidem by se na náš večírek ani nechtělo jít. Když už se ale k něčemu takovému odhodláme, přistupujeme k tomu s veškerou zodpovědností.

11. Vždycky žijeme ve vlastní hlavě

Dokonce i když jsme v konkrétní chvíli vylezli ze své skořápky a jsme obklopeni lidmi, jsme stále pohrouženi v hlubinách svého vlastního vnitřního světa.

12. Jsme společenští a hloubaví. To z nás někdy udělá vůdce. Neznamená to však, že bychom stáli o pochvalu

Lidé si myslívají, že chceme být lídry. Dokážeme vstát a promluvit před mnoha lidmi, když je to třeba. Když je to třeba, umíme rozhodovat. Často však sami sebe podrobujeme analýze a svým dovednostem obvykle vysoké hodnocení nedáváme. Někdy si myslíme, že na roli vůdce nejsme dost dobří. Vždycky se domníváme, že bychom mohli být lepší, a proto nás chvála leda naježí.

13. Balancujeme mezi přáním, aby si naší práce všimli a aby ji ocenili a panikou z myšlenky, že by nám někdo věnoval více než třicet vteřin

Někdy stojíme o pozornost, jindy nedokážeme uvěřit, že by někdo byl ochoten věnovat nám více než deset vteřin svého času.

14. Lidé si myslí, že koketujeme. Tak to vůbec není

Chápeme, že vzájemnost je neodmyslitelnou součástí života lidí, proto se snažíme lidem dávat najevo zájem o ně.

15. Zlobíme se sami na sebe, když odmítneme přátele a zůstáváme doma

Právě proto se někdy donutíme „vyjít do světa“. Chceme, aby naši přátelé věděli, že s nimi rádi trávíme čas.

16. Můžete na nás narazit v kavárně. Často tam býváme sami

Někdy prostě chceme být poblíž lidí – i když jsou neznámí. To je výborný kompromis pro toho, kdo potřebuje společnost, ale nechce komunikovat.

17. Ustavičně se pokoušíme kontrolovat svého vnitřního introverta

Stává se to, když se ocitneme uprostřed skutečně velké skupiny lidí. V hlavě nám zní jedna jediná myšlenka: „Už je to tady. Musím si s někým hned promluvit“. A jestli se to nepovede, riskujeme, že se uzavřeme sami do sebe a na dlouhou dobu.

18. Nemáme rádi prázdné tlachání

Pokud je to jen trochu možné, vždycky se s potěšením vyhneme krátkým řečem o ničem. Zajímá nás, jak žijete, jaké máte v životě cíle, jak se má vaše rodina. Ale nebaví nás mluvit o špatném počasí. Jestli to ale baví vás, prosím, tak tedy dobrá.

19. Naši přátelé jen zřídka tvoří jednu skupinu

Obvykle si vybíráme jednoho-dva lidi z různých sociálních prostředí. Ti se stávají našimi blízkými přáteli. Nejčastěji je to na celý život a jsme kvůli nim ochotni podstoupit mnohé.

20. Když se nám zamlouváte, je to vážné

Jsme velmi vybíraví v tom, kvůli komu jsme ochotni obětovat čas a energii. Pokud si vybereme vás, berte to jako kompliment. Vážně. Ne snad proto, že bychom byli natolik zamilováni sami do sebe. Komunikace je pro nás vyčerpávajícím bojem se sebou samým. A nechceme ztrácet energii kvůli lidem, jejichž blízkost nám neskýtá žádné potěšení.
(via)