Jsi pro mě velmi důležitý

Na jedné z přednášek vyhlásil profesor experiment, jehož účastníky se měli stát všichni studenti.

Rozdal jim bleděmodré stužky, svázané do mašličky. Každý student dostal čtyři. Na stužkách byl nápis: „Jsi pro mě velmi důležitý“. Profesor studenty požádal, aby si jednu mašličku rovnou připnuli, protože každý student je v jeho životě důležitým a významným člověkem.

Potom je požádal, aby se zamysleli nad tím, kdo v jejich životě je tím nejdůležitějším a nejvýznamnějším, a jednu mašličku aby dali jemu. Zároveň mu měli říci, o co se jedná a požádat, aby se experimentu zúčastnil: měl dostat i zbylé dvě mašličky a podle svého uvážení je poslat zase dál… Profesor svým pokusem sledoval jediný cíl: chtěl zjistit, jak dokáže lidi ovlivnit vcelku nepatrná drobnost.

Studenti vyšli z posluchárny a lámali si hlavu, komu dají své stužky. Někdo se rozhodl pro jednoho z rodičů, jiný pro bratra nebo sestru, další hned pomyslel na svého partnera… Jeden ze studentů ale nebyl odsud. Všechny blízké měl daleko. Jim dát mašličku nemohl. Celou noc nad tím dumal a k ránu se rozhodl, že ji dá staršímu příteli, který tady ve městě žil a pracoval. Právě on mu poradil, aby šel na tuhle vysokou. Vždycky ho ve všem podržel a když bylo třeba, vysvětloval mu látku a pomáhal s učením.

Když příštího dne skončily přednášky, zašel za ním do zaměstnání. Přítel se divil, že se tak najednou bez ohlášení objevil, málem se polekal, že se stalo něco zlého. Když se ovšem dozvěděl pravý důvod návštěvy, byl opravdu na rozpacích. Nikdy se mu od nikoho podobného uznání nedostalo. Student naléhal, ať si mašličku na klopu připne a podle svého ať naloží se dvěma dalšími. „Víš, že tu nikoho blízkého nemám, všichni jsou daleko. V celém městě ten nejdůležitější a nejvýznamnější člověk jsi pro mě ty“, vysvětlil mu.

Nakonec mu tedy, že udělá, co po něm chce a bude mu referovat o výsledcích.



Když student odešel, vrátil se jeho přítel ke své práci. Po pracovní době ho napadla odvážná myšlenka: dát zbylé dvě stužky svému šéfovi. Boss podniku byl neobyčejně strohý člověk. Svou profesi však dokonale ovládal a byl v ní velikou autoritou. Vždycky však byl nesmírně zaměstnaný. Sekretářka mladému muži řekla, že ho šéf přijme, ale bude muset počkat. A tak čekal. Když se nakonec dostal dovnitř, zastihl šéfa za stolem zavaleným papíry.

„Co si přejete?“, zeptal se šéf bez okolků. Mladík zápolil s trémou, přesto mu však dokázal vysvětlit důvod, proč přišel a ukázal mu dvě modré mašličky.

Nadřízeného to velmi udivilo. „Proč si myslíte, že zrovna já bych je měl od vás dostat?“, zeptal se.

Mladý muž teď už souvisleji pronesl, že se mu líbí jeho nadšení, jeho zápal pro věc, jeho hluboké znalosti a ochota dát všechno pro zájem podniku. Že se od něj mnohé naučil a stále se učí a že je hrdý, že v tomhle podniku a s ním pracuje.

Šéf nebyl zvyklý moc často slyšet upřímná slova nadšení a vděčnosti. S jistými pochybami si dvě modré stužky vzal. Jednu si připnul na sako a druhou strčil do kapsy. Podřízený poděkoval a odešel.

Poněkud vykolejený a dokonce i rozpačitý šéf toho dne zásadně porušil svůj obvyklý pracovní rozvrh a odešel nedlouho po mladém podřízeném.



Manželka se neobyčejně divila včasnému příchodu svého chotě a ptala se, zda se snad něco nestalo. Odpověděl jí, že prostě chtěl být doma s ní a jejich synem. „Je doma?“, ptal se. Manželka syna zavolala. Když se objevil, požádal ho otec, ať se s ním na chvíli posadí na verandě. Žena nevycházela z úžasu. Obvyklé bylo, že muž se vracel nejenom pozdě, ale navíc ještě ve svrchovaně špatné a nemluvné náladě.

Také syn byl zmatený – nebylo otcovým zvykem utrácet drahocenný čas na matku nebo na něj.

Nicméně vyšli na verandu a posadili se na schůdek před ní. Otec se pozorně podíval na syna, který mu věnoval pohled plný utajeného smutku. Řekl synovi, že si uvědomil, jak velkou dělal chybu. Nevěnoval se mu, nebyl s ním dost pohromadě, nepomáhal mu, když bylo třeba. Rozhodl se to změnit, protože on a maminka jsou pro něj těmi nejdůležitějšími a nejvýznamnějšími lidmi na světě. Pak mu vyprávěl, co se mu dnes přihodilo. Vytáhl zbylou modrou mašličku a přišpendlil ji synovi na tričko: „Pochopil jsem, že jediný, komu ji musím dát, jsi ty. Ty jsi pro mě to hlavní, to nejcennější, to nejdražší. Když ses narodil byl to nejšťastnější den mého života. Jsem na tebe pyšný.“

Syn se slzami v očích otce objal: „Myslel jsem, tati, že mě prostě přehlížíš, že mě nepotřebuješ. Mám tě rád!“

Seděli tam vedle sebe a oba byli naměkko…

* * * * *

Profesorův experiment byl velmi zdařilý. Jeho výsledky změnily nejeden život k lepšímu. Čistě jen proto, že každý z účastníků řekl nahlas to, co cítil.

Je zcela v naší moci obléci city do slov a sdělit druhému, jak moc je pro nás důležitý a významný!