Lidé, kteří jsou cítit neštěstím

Existují lidé, kteří jsou cítit neštěstím. Jsou mezi nimi i tací, kteří usilují o vlastní růst, věnují se svému osobnímu rozvoji, sportují, pěstují jógu. Někteří se snaží tvářit, že je všechno v pořádku a všemožně si dodávají mysli. Ale odér, který se za nimi táhne, nepřebijí. Jejich neštěstí je cítit na dálku. Jak známo, svůj vlastní pach člověk necítí, vnímá ho ten, kdo stojí stranou.

Dovolím si tu vyslovit předpoklad, že příčinou je jejich zkažené vědění.

Když objem osvojeného obsahu mnohonásobně převyšuje akce k jeho využití, dochází k informační intoxikaci. A ta vede k energetické stagnaci a rozkladu.

Člověk něco pochopí. Do hloubky pochopí. Ale nijak s tím nenakládá (úvahy, rozumování a pohledné logické výklady se nepočítají). Energie vědění začíná stagnovat. Vyvolává vnitřní nerovnováhu a stav ustavičné nespokojenosti.

Vědomě řízený vlastní rozvoj nezná cestu zpátky. Když už jsi připustil, aby do tebe nějaké poznání proniklo, buď tak laskav a věnuj se mu.

Síla působení záleží na hloubce průniku té či oné informace, kterou získáme.

Při povrchním pohledu jsou tyto jevy prakticky nepozorovatelné a relativně bezpečné. Avšak čím chytřejší je člověk, čím více je schopen nejen se prostě dozvědět, ale také pochopit, tím hlouběji informace proniká – a tento proces je nevratný.

Taky jsem svého času musela zbavit své vlastní vnitřní jádro všeho jalového, co se v něm nakupilo za roky nekonečných pokusů navléknout realitu na kostru svých očekávání. Dnes svět nahlížím výhradně ostřím otázky „Jak?“.

Jak se zbavit smůly a přestat zavánět vnitřní bolestí?

Z této nákazy se člověk musí léčit komplexně, protože kromě bezprostředních příčin tu navíc působí dost silný faktor zvyku – tělesnou mechaniku „rozumnými důvody“ nezměníme.

Abychom ustrnulé šablony svého chování změnili, musíme cílevědomě jednat.

0. Neštěstí oškivě zapáchá a lidé kolem ho cítí.

Bod nula je fází, bez níž by veškeré další kroky neměly smysl. Pro začátek je důležité pochopit (přesně tak, pustit to poznání dovnitř), jak odporné je být nešťastný.

Stejně jako vás přitahují spokojení a klidní lidé, jsou také oni přitahováni k lidem tohoto druhu.

Neštěstí přitahuje ještě větší neštěstí, jako jakýsi důkaz, že tohle moje neštěstí ještě zdaleka není to největší. Pouze člověk, který opravdu velice silně chce protrhnout tento začarovaný kruh, který chce přestat být nešťastný, je schopen úplně se zbavit neštěstí cestou vlastního jednání.



1. Stížnosti hrají v tom zápachu prim.

V rozmluvě s lidmi infikovanými neštěstím neustále na povrch vyplouvají stížnosti. Na svět, na sebe sama, na nespravedlnost osudu. Žalem nad vlastním osudem se jim svírá srdce, i když se usilovně snaží nepřiznat to ani sami sobě.

Nejsou spokojeni s ekologickou situací, s tím, jak funguje metro, s prezidentem, s jakýmsi přispěvatelem na Facebooku. .

Kdo je utvářen složitěji, nachází rafinovanější způsoby nářků a všechny své argumenty vybaví pevným krunýřem logiky, aby okolí mohlo tak říkajíc na dokumentech vidět, jak je svět k dotyčnému nespravedlivý.

Často se „necítí dobře“. Z nejrůznějších důvodů. Typické je, že vám to neopomenou sdělit.

Na omluvu těchto lidí je třeba poznamenat, že oni tohle všechno sami u sebe nevnímají.

V našem světě existuje pouze to, na co zaměřujeme pozornost. A v jejich světě je pozornost zaměřena na hledání důkazů vlastní vnitřní bolesti. Zpravidla je najdou.

Co s tím?

Říznout do živého, přestat si stěžovat a věčně dávat najevo nespokojenost. Úplně a zcela. Ba i tehdy, kdy by nějaká případná stížnost byla oprávněná. Dokonce i kdyby byla „nutná“.

Psychika bude nejprve klást odpor, protože se budete snažit dostat ji z jejího obvyklého písečku.

První dva týdny je možná zvýšená frekvence výskytu „oprávněných důvodů“ ke stížnostem. Realita touto cestou reaguje na pokusy vědomých změn a přizpůsobuje se, jestliže však vydržíte, tahle bouřka se utiší a za měsíc nastane zlomový okamžik.

Ideálně za jedenadvacet dní.

Je to stejné, jako když začnete chodit do tělocvičny. Svaly nejprve bolí a pak přivyknou. Tělo se prostřednictvím bolesti proměňuje a bolest je tu dobrým znamením, je důkazem, že vaše úsilí zabírá.

Se stížnostmi je to jako se svaly. Není to práce na měsíc, ale na celý život. Je to nekonečná cesta proměn, nicméně za půl roku budete úplně jiný člověk. Přestanete zavánět.



2. «Jsi mi povinen» – bůhví proč se rozhodne nějaký nešťastník, který vás vidí poprvé.

Skutečně existují lidé, u kterých při jednání s nimi cítíte, že jim snad máte být čímsi povinni.

Nedělají to ve zlém úmyslu. Prostě se to tak vyvrbilo, že k nim povinnost mají všichni. Nejprve rodiče, potom partneři, děti, vedoucí v zaměstnání a samozřejmě prezident, bez toho by to nešlo.

Není to snad přirozené? Rodiče „musejí“ milovat a chápat, stejně jako partner, dětí musejí milovat a poslouchat, vedoucí musí platit a vážit si, prezident pak zajistit šťastný a bohatý život. Je na tom něco nesprávného?

Proto také vy nepochybně něco musíte, jste něčím povinni, zavázáni. Pocítíte to v první čtvrthodince rozhovoru.

Takhle například uvažuje nezadaná dívka, když se seznámí s novým mládencem. A ono nic. Dívka naprosto nechápe, proč z toho opět nic nebylo. Jenomže pohled oddaného psa opravdu nepůsobí sexy.

Problém spočívá v tom, že nešťastný člověk má za to, že přestane být nešťastný, když mu ostatní něco poskytnou. Například lásku, peníze, přátelství nebo bezpečí.

Všechno to začíná neschopností učinit se šťastným sám a s okolím se dělit o přebytky. Takový člověk chodí s jakousi pupeční šňůrou stále připravenou k napojení na někoho, kdo by ho napájel štěstím, místo aby se konečně seznámil sám se sebou.

Nikdo vám nic nedluží. Nikdo vám není ničím povinen. Ani milovat vás, ani si vás vážit, ani vám rozumět nebo vám půjčovat peníze. Co můžete dát svým blízkým, kolegům, přátelům, ba dokonce i tomu prezidentovi, aby to mohlo být vzájemné?

Před nějakým časem mi na svazích himalájského lesa byla odhalena pravda, na níž jsou založeny všechny děje tohoto světa. Kontextem rozhovoru byl vztah mezi mužem a ženou, dnes však chápu, že smysl toho, co mi bylo řečeno, byl daleko širší.

Povězte mi, otče, je pravda, že sex bez lásky je hřích?
 – Všechno bez lásky je hřích.

Láska je jednosměrná ulice. Je to POUZE to, co vychází OD TEBE.

Já jsem tenkrát polemizovala, tvrdila jsem, že bez vzájemnosti láska nemůže být láskou a jiná podobná bla-bla-bla, jak už to tak umím. Odpovědí mi bylo moudré mlčení se sotva znatelným úsměvem, laskavým a mazaným zároveň.

Mám takový pocit, že můj spolubesedník věděl, že smysl toho, co řekl, mi dojde až za dva roky. A bavil se tím.

Ve vašem světě existuje pouze to, co sami dáváte.

Obklopují-li vás důvody k neštěstí, vysíláte do světa neštěstí. Jediný způsob, jak to napravit, je nevěšet se na jiné, ale změnit svůj vlastní signál.

O. Noviková