«Nahá» pravda o mém těle

Stála jsem u dveří skříně v paprscích světla. Nahá. Sbírala jsem odvahu. Pak jsem se zhluboka nadechla a nastavila dveře tak, abych se viděla v zrcadlech ze všech stran. Chystala jsem se vymýtit ze své mysli všechny falešné představy o sobě. Upřela jsem do zrcadla oči a pozorně zkoumala své tělo. Pouze jsem si potvrdila pravdu: už nejsem mladá. Jsem starší žena a moje tělo vypovídá o každém prožitém roce.

Je mi 59 let, jsem zdravá a ve slušné fyzické formě. Měřím 175 centimetrů a vážím 62 kilo. Nosím velikost 36, prsa mi zatím nevisí až na břicho, ještě bojují o místo nahoře, v podprsence s košíčky B. Boky už nemám jako hedvábí, na půlkách mám hrbolky. Kůže na ramenou není už tak pružná a objevily se na ní pigmentové skvrny. Pas není ideálně štíhlý a vystouplost břicha svědčí o císařském řezu, který mi kdysi vzal jeho plochý vzhled, ale přinesl mi syna.

K čemu tohle kruté pozorování sama sebe? Musela jsem nějak naložit s ránou, která mi byla zasazena. Potřebovala jsem se znovu seznámit s každým centimetrem svého neideálního těla. Jistý člověk je označil za „příliš vrásčité“. Byl to muž. Jmenoval se Dave, bylo mu 55.

Setkali jsme se na stránkách internetové seznamky. Dave se projevoval jako skutečný džentlmen, byl zajímavý a výrazný. Vodil mě za ruku. Jezdili jsme na dlouhé vyjížďky na kolech. Abychom se vůbec setkali, musel pokaždé ujet dost mil. Vařil pro nás a hladil mého psa po hlavě. Chtěla jsem ho poznat celého.

Naplánovali jsme si společný víkend. Tehdy se to všechno seběhlo. A zůstalo cosi nedořečeného, cosi neurčitého…

Spát jsme chodili společně, ve dvou, jako pár. Svlečení. Líbali jsme se a usínali jeden druhému v objetí. Ale pokaždé, když jsem naznačila zájem o ještě větší blízkost, něco mu v tom evidentně bránilo.

V pondělí večer jsem se do telefonu toho člověka, který se mnou tři noci po sobě sdílel postel, zeptala, proč jsme se vlastně nemilovali. Bez jakéhokoli zaváhání mi odpověděl: „Máš moc vrásčité tělo. Léta jsem se stýkal s mladými ženami. Jsem rozmazlený.Zkrátka mě nevzrušíš. Miluju tvůj smích, tvou energii, rozum a srdce. Ale ne tvoje tělo“.

Byla jsem úplně ochromená. Bolest se dostavila až později. Zeptala jsem se ho pomalu a váhavě, zda mu bylo tak nepříjemné dívat se na moje tělo. Odpověděl, že ano. Řekl, že v tu chvíli se prostě ode mě vždycky obrátil, a když jsme pak zhasli, jednoduše si v duchu představoval, že moje tělo je mladší. Že já jsem mladší. Začalo se mi špatně dýchat… pokoušela jsem se nějak si s tou informací poradit. Tvář mi planula studem, když jsem si vzpomněla na svoji nahotu vedle něj.

Ještě chvíli jsme rozmlouvali a z toho hovoru se mi teprve pořádně točila hlava. Rozprávěl o speciálních punčochách a oblečení, které by skrylo mé stáří. Bezstarostně mi sdělil, že se mu líbí malé černé šatičky a botičky s páskem přes nárt. Říkal, že vlasy sice nemám dlouhé a hedvábné, jak to má rád, ale to vůbec nevadí, protože „vypadají zdravě“. Poslouchala jsem ho a připadala jsem si jako nějaká rozbitá Barbie. Jak jsou jeho slova urážlivá a zraňující si zřejmě vůbec neuvědomoval. Díval se na mě jako na objekt, který se dá obléct, učesat, zkrátka upravit podle jeho představ o ideální ženě.

Vyslovil názor, že teď, když už tohle všechno vím, mohlo by nám být spolu v ložnici skvěle. Konstatovala jsem, že to si nemyslím. Nebudu schovávat vlastní tělo. Nehodlám nosit oblečení, které by mé tvary dělalo „snesitelnějšími“. A nechci se svlékat potmě. Nemíním se dělat mladší kvůli němu ani kvůli nikomu jinému. Mé tělo je krásné a hodí se k mému srdci i k mému rozumu.

Když jsem Davovi řekla, že už ho nechci ani vidět, ani slyšet, úplně ho to rozhodilo a namítal, že dělám z komára velblouda. Dokonce mě osočil, že pouhou jednu malou část našich vztahů nafukuju do neuvěřitelných rozměrů. Ani se mi už nechtělo mu vysvětlovat, jakou bolest mi způsobil.

Když jsem zavěsila, cítila jsem k tomu člověku až palčivou lítost. A právě po tom rozhovoru jsem šla do ložnice a s jistým otálením svlékla všechno, co jsem měla na sobě.

Když jsem se dívala do zrcadla – odvážným a kritickým zrakem – uvědomovala jsem si každý centimetr svého těla. S láskou a s hrdostí. Tohle tělo jsem já. Chrání moji duši a srdce. Každá vráska, každá drobná nedokonalost jsou znamením prožitých dnů. Se slzami v očích jsem obejmula sama sebe. Děkovala jsem Bohu za dar svého těla a svého života. A děkovala jsem vlastně i člověku jménem Dave – za to, že mi připomenul, jak drahocenné jsou to dary.

Robin Korth