Ve čtyřiceti život teprve začíná?

Budu mít brýle, budu mít seriózní zaměstnání, budu navštěvovat výstavy a s těžkým povzdechem se ptát svého syna, kdy konečně dospěje.

Všechno je to jinak. Naprosto.

Ráda poslouchám, jak se velmi mladí lidé baví na téma „Třicítka, to už je konec, pak už nic není. A padesátka, to je vyloženě hrob“.

No, tak se na to podívejme.

Mezi jiným – každý z nich, pokud bude mít jen trochu štěstí, se dožije penze.

Trochu se proberte. Svět se už dávno změnil. Jaké stáří ve třiceti?

Dokonce i podle doporučení Světové zdravotnické organizace jsme ještě mladí zelenáči. Připomínám, že podle nové klasifikační stupnice je za mladý pokládán věk mezi 25 a 44 lety, za starší mezi šedesátkou a pětasedmdesátkou a za stařecký od 75 do 90 let.

Takže do čtyřiačtyřiceti zábava. A potom – znovu mladí a krásní. Nádhera.

Tak je to.

Co si pamatuju, vždycky jsem nosila krátce zastřižené vlasy a vždycky jsem chtěla jen tak, na zkoušku, nechat si je narůst. Zdálo se mi, že bych to měla udělat právě do pětatřiceti. Protože pak už… seriózní dospělá žena s dlouhými vlasy… ne. Nějak mi to nesedělo. Pouze seriózní krátký sestřih. Ve čtyřiatřiceti jsem pochopila, že jsem to prošvihla, nějak to uteklo. A dala jsem se znovu ostříhat.

V pětatřiceti jsem si z ničeho nic nechala růst vlasy. Najednou jsem pochopila, že jsem se až doteď pletla. Že v pětatřiceti je to stejné jako ve dvaceti.  Najednou bylo zřejmé, že žádná serióznost mi nehrozí. A že vůbec nejsem starší paní.

Je fakt, že v pětatřiceti jsem si pořídila kočku. Ale nijak to nesouviselo s věkem, umluvilo mě dítě. I když ne, to není pravda. Je to spojeno s věkem. Protože co si pamatuju, jsem kočku vždycky chtěla, ale pořád jsem to odkládala. Až vyrostu, pořídím si kočku, říkávala jsem si.

Potom jsem náhle pochopila, že už jsem vyrostla. Nebo nevyrostla? Možná nikdy nevyrostu. To není důležité. Hlavní je, že odkládat to dál není třeba. Právě teď je třeba začít s tím hlavním, žít tady a teď.

V pětatřiceti jsem přestala chodit do hospody. Ale to taky není nijak spojeno s věkem. Prostě mě všichni ti lidi tam přestali bavit. Opilé obličeje, hlasitá muzika a kouř z cigaret. No ano, bála jsem se, že by ze mě byla usedlá panička, kdybych si neoblíkala rozdrbané džíny a netančila v tlačenici. Když mi bylo pětatřicet jsem se zklidnila, pochopila jsem, že ze mě usedlá panička nebude a klidně jsem si večer četla. Ale třeba se tam ještěi vrátím. Až přijde čas. Ožením syna a budu muset nějak trávit čas, než přijdou vnuci…

V pětatřiceti jsem taky poprvé jela na chatu. To ovšem taky není spojené s věkem. Ukecal mě syn. Je tam zelená tráva, lehátka… Vůbec jsem nečekala, že se mi tam tak zalíbí. Pochopila jsem, že chata ze mě starší osobu neudělá.

V něčem se dospělost po třicítce přece jen projevuje. Člověk přestává kouřit, začíná se zdravě stravovat a v zimě nosí čepici. A když ve mrazu od hlavy až po paty zakutaná do sedmdesáti procent vlny, pětadvaceti procent bavlny a pěti procent elastanu koukáš na polonahé syntetické dvacítky, vzpomínáš si sama na sebe když ti bylo dvacet a raduješ se, že jsi už dospělá.

Svět se doopravdy mění. Nemůže se neměnit ani vztah k věku. Kolem je příliš mnoho příkladů, že nikoli ve čtyřiceti, v padesáti i v šedesáti život teprve začíná.

– Tohle je právě ten věk, kdy si uvědomíš, že ještě můžeš hodně zažít, říká moje třiapadesátiletá známá. – Zažít konečně něco jen sama pro sebe.

Jak jiné jsou ty naše roky…

Když bylo mojí mamince pětatřicet, nehrála se synem a jeho kamarády fotbal, nechodila spolu s dětmi za školu a neběhala s nimi po městě v keckách..  Zdálo se mi, že je to dospělá, usedlá paní. Znamená to snad, že opravdu taková byla? A nejsem snad já v očích svého syna dospělou usedlou paní?

Jenže můj syn se mě už pokolikáté starostlivě ptá, kdy už budu dospělá.

Už jsem pochopila, že nikdy.

Platí, že v duši člověk může zůstat věčně mladý. A také že usedlá starší paní je pouze stavem mysli.