Jeden muž našel někde venku kuklu krásného motýla. Vzal si ji domů, aby mohl pozorovat, jak se motýl líhne. V den, kdy se na kukle objevila nepatrná štěrbina, se posadil poblíž a mnoho hodin dával pozor, aby nepropásl motýlovo úsilí protlačit své tělo malým otvorem ven. Jenže se zdálo, že věc se dál nijak nevyvíjí. Vypadalo to, že motýl se dostal tak daleko, jak mu to šlo a dál že už nemůže. Jako by se v kukle zasekl.
Tehdy se muž ve své laskavosti rozhodl motýlovi pomoci. Vzal ostré nůžky a zbytek kukly prostřihl. Teď už se motýl dostal ven docela snadno. Měl však nějak opuchlé tělo a malá, svraštělá křídla. Muž pozoroval motýla dál, protože byl přesvědčen, že každou chvíli se scvrklá křídla napřímí, vyhladí a zvětší a budou oporou pro tělo, které se naopak zmenší.
Nic z toho se však nestalo! Zbytek svého života strávil motýl lezením. S otylým tělem a svraštělými zakrnělými křídly nebyl schopen létat.
Muž byl sice laskavý, ve své ukvapenosti ale nechápal, že těsná kukla bránící motýlovi, aby snadno prolezl malou štěrbinou ven, umožňuje zbavit motýlí tělo přebytečné tekutiny, která by byla při průlezu natlačena do křídel. Ta by se díky tomu vypnula a zvětšila. Byla by připravena k letu hned potom, co se motýl z kukly vyprostil.
Volnosti a letu mohl motýl dosáhnout právě jenom úsilím vynaloženým na průlez drobným otvorem. Když muž zbavil motýla nutnosti namáhavě se prodírat ven, zbavil ho také zdraví.
Usilovný zápas je někdy přesně to, čeho je nám v životě třeba. Kdybychom životem procházeli bez překážek, byli by z nás duševní mrzáci. Nebyli bychom tak silní, jak silní být můžeme. Každá šance má dojít svého uplatnění.
Jedno moudré podobenství o těžkostech
Cihla. Příběh k zamyšlení.
Slečna „Spojtemiprosím“. Dojemný příběh.