4 pravidla, která vás ve styku se staršími rodiči učiní nezranitelnými

Alexander Galitsky pracuje v Izraeli v domovech pro velmi staré lidi. Zabývá se art-terapií, vede kurzy dřevořezby a malování. Lidem, kteří se dožívají vysokého věku, velmi dobře rozumí a umí pomoci jim i jejich okolí. Možná jeho rady budou užitečné i vám.

I při vší lásce k rodičům a veškeré nekonečné vděčnosti za to, že nás přivedli na svět, vychovali a starali se o nás, má člověk své hranice. Jsou zkrátka jisté meze a možnosti lidské trpělivosti. Protože někdy je opravdu hrozně těžké se starými rodiči vyjít. Opakuji: i přes veškerou lásku a vděčnost.

Abych tedy nepřekročil onu mez sebeovládání a neztratil duchapřítomnost a pevnost, vypracoval jsem si sám pro sebe čtyři hlavní důležité zásady styku se svými „staříky“.

Pravidlo první: Nemodernizovatelní

Tuning by k ničemu nebyl. Nikdy se své staré rodiče nepokoušejte «vylepšit». Nepokoušejte se je o něčem přesvědčit, nenuťte je měnit své názory, nechtějte je přemluvit ke zdravějšímu životnímu způsobu nebo nějak změnit jejich zvyky. I kdyby vás ty zvyky sebevíc štvaly. Jako například zvyk v určitou denní dobu si pískat jednu a tutéž melodii.

Nevylepšíte je. Je to nemožné. Vydáte leda nesmyslné množství energie a moře času. Starý člověk v sobě prostě nemá sílu změnit cokoli. To je naprosto normální.

To, co dělá starého člověka starým člověkem, je nedostatek či nepřítomnost pružnosti. Včetně té fyzické. Nemají už schopnost dál se měnit, rozvíjet. A nemá smysl je k tomu nutit. Největší zkouškou při styku se starými rodiči je umění je milovat (nebo alespoň snášet) takové, jací jsou, nikoli takové, jací my bychom si přáli aby byli. Jací jsou, takoví jsou. Do téhle podoby zestárli. Upgrade nepřipadá v úvahu.



Pravidlo druhé: Kosmické kameny

Pro styk se starými lidmi je nezbytné obrůst jakýmisi cynickými šupinami, které nám umožní minimalizovat své osobní ztráty, ušetřit síly a zachovat si duševní zdraví. Jestliže se chceme naučit jim pomáhat, musíme umět držet si odstup.

K čemu by to šlo přirovnat? Představte si třeba vědce. Vědce, který se zabývá výzkumem nějakých kamenů, přivezených nebo spadlých z vesmíru. Při veškeré lásce k přírodě a vědeckém zápalu určitě nebude takový blázen, aby ty kamínky cpal do krabiček od sirek a dával si je na noc pod polštář, aby se jimi mohl kochat a zkoumat je, když se v noci probudí a fantazíruje o jiných světech. Je profesionál. Pracuje ve speciálním obleku, ve speciálních rukavicích a ty nádherné kameny jsou uzavřeny v hermeticky těsnící skleněné schránce. Jinak to prostě nejde. A přesně totéž platí o styku se starými rodiči.

Jestliže chceme pro své blízké zůstat někým, koho potřebují, nesmíme se ve styku s nimi sami zraňovat. Nemějte strach z povrchního, nehlubokého hovoru. Snažte se podle možnosti vyhýbat rozmluvám, které jsou pro vás bolestné nebo prostě citově náročné. A pokud už takové téma přece jen vyvstane, nezapojujte se naplno, držte si odstup.

A to nejdůležitější – v žádném případě se nepokoušejte obhajovat svůj názor, který rodiče z jakýchkoli důvodů zamítají. Nesouhlasí s vámi, nesouhlasí, dobře, jede se dál. Bez poznámek. Měníme téma, klikáme na NEXT.

Ale pokud už jste byli tak neopatrní a cítíte se zranění, něco se vás dotklo a zabolelo to, v žádném případě to nedávejte znát. Nedávejte najevo nějakou křivdu. Jinak vás zbaští i s chlupama, jak se říká. Tady totiž působí (nebudete tomu možná věřit) jakýsi pradávný, prvobytný „pach krve“. Jakmile jen rodič v rozmluvě s vámi pocítí, že vyřčená slova vás zasáhla, jeho agresivita stoupne. Proč? Nevím. Prostě zákon.

Já mám pro takové situace poněkud komický, ale superúčinný prostředek: v duchu si zpívám slova odrhovačky, kterou jsme kdysi vyřvávali u táboráku: „Nebojím se, nebojím, v každém boji obstojím…“

Možná se smějete, ale ono to pomáhá.

Nedávejte najevo, že vás něco bolí. Rychleji se to zahojí.

Pravidlo třetí: Bumerang

To je vlastně taková hra. Pravidla jsou jednoduchá. Přijímat zápornou energii, kterou nás hojně zaplavují v podobě nezasloužených urážek a výtek, nesmyslných mravoučných kázání a dalších nepříjemností a šmahem ji měnit v energii s opačným znaménkem. Vracet ji jako energii veskrze kladnou. Zní to složitěji, než to doopravdy je. Není to nic těžkého. Vysvětlím podrobněji. Dejme tomu, že v nějaké situaci někdo ze starých rodičů nebo oba v nerozlučné svornosti vysloveně provokují hádku. V tu chvíli prostě musíte vidět v tom starém protivovi nikoli mazaného a agresivního protivníka, ale starého, nemocného a bezmocného člověka. Prakticky tedy toho, kým ve skutečnosti je, ať se zrovna projevuje jakkoli.

Jistěže neodpovědět na rodičovský útok je věc těžká. Občas skoro nemožná. Ale taková je jen (pozor!) první půlvteřinku. A jestliže se během té půlvteřiny dokážete zdržet spravedlivého hněvu a naopak odpovědět (bumerang!) kladnou energií, bude vám už od té druhé půlvteřiny mnohem lehčeji. Protože jste vydrželi. Zachovali jste chladnou hlavu, nepustili volant z rukou a řídíte dál. Jak odpovědět jiným způsobem? Například smíchem. Musíte do hlavně pušky zastrčit kytku. Jakýmkoli způsobem. Prostě nejít na konflikt. Jako byste neslyšeli výtky, připomínky a další zbytečnosti. Neodpovídejte na ně. Nic doopravdy nedokazujte. Neurážejte se. Celou dobu si pamatujte to hlavní: tím „protivníkem“ jsou vám velmi blízcí a velmi staří lidé. Nemáte se na koho urážet.

Naoko, abyste neurazili oponenta, abyste dali najevo, že berete jeho řeč vážně, že má pro vás význam, můžete dokonce předstírat nějakou hádavou reakci. To není problém. Můžete na něj i zakřičet! Ale pouze a jedině v tom případě, že to hrajete. Že ty záporné emoce předstíráte.

Tady jen malou poznámku na doplnění: nikdy a nic vás ve styku se starými lidmi tak neunaví, jako okamžiky přirozeného, zuřivého vzteku a upřímné naštvanosti.

Až se naučíte se téhle naštvanosti nepoddávat a vyhýbat se hádkám, bude vás kontakt s vašimi starými rodiči unavovat daleko méně. To mám prověřené praxí.

A teď čtvrté pravidlo.

Ono to vlastně ani není pravidlo, spíš takové přikázání, či spíše přímo zákon převyšující všechna tři pravidla předchozí. Smějící se stařík ničím nehrozí. Není nebezpečný. S pomocí vtípku, jakéhokoli vtípku, třeba i ne moc povedeného, dokážete naředit skoro každou situaci hrozící konfliktem se starým člověkem.

To je ten nejtajnější bojový postup. Džiu-džitsu. Veselé historky a anekdoty mám vždycky po ruce jako nějakou kouzelnou hůlku. Neumíte si například představit, kolikrát mi pomohl tenhle lehce peprný triviální vtip:



Vnuk si prohlíží fotky ve starém rodinném albu a ptá se dědečka:

Dědo, ty jsi přece takovej džentlmen… jak jsi moh na týhle fotce babičku nechat stát a sám si sedíš na židli?

—No, víš, povídá děda, to je focený den po naší svatební noci. Babička nemohla sedět a já stát.

Přesně tak. Tenhle lechtivý fórek mi mnohokrát pomohl zlepšit ovzduší, odvést hovor jinam, nastolit dobrou náladu, dostat úsměv na tváře. A to opakovaně, s jedním a tímtéž člověkem. Staří lidé mají podivuhodnou schopnost upřímně se radovat a pobavit jednou a toutéž veselou příhodou nebo vtípkem.

Pokud se domníváte, že smích při kontaktu se starými lidmi nemá žádnou důležitost, nevíte zatím o životě vůbec nic. Právě vtip, anekdota, je nenahraditelným způsobem nekonfliktního mezigeneračního kontaktu. Smích odzbrojuje. A i když je to zvláštní, nejlíp fungují právě vtipy košilaté a jinak pikantní. Staří lidé je mají rádi a absolutně se neostýchají.

Lechtivými fórky každodenně řeším zamotané situace. Staří lidé, kteří se smějí, zapomenou na okamžik na nemoci, na svou bezmoc tváří v tvář přírodě i na to, že ještě před minutou se s vámi chtěli do krve pohádat. A strašně rádi se chechtají z plných plic:

Hele, naoko se hlasitě a udiveně rmoutí osmasedmdesátiletý Wolf – dokud jsem byl mladej, měl jsem modrý voči a dole jsem byl červenej. A teď je to přesně navopak!!

A všichni se řehtají.

I století kluci, i devadesátileté holky.