4 přirození nepřátelé člověka

… Když se člověk začíná učit, nikdy nemá jasno o svém cíli. Jeho odhodlání je slabé a jeho záměry nejsou stálé. Doufá v odměnu, jíž se mu nikdy nedostane, protože nemá ani tušení o budoucích zkouškách…

To, čemu se učí, není vždycky to, co si maloval nebo představoval, a tak se začíná bát. Učení není nikdy tím, co člověk očekává. Každý krok je novým úkolem a strach, který člověk zakouší, narůstá nelítostně a bez ustání. Jeho cíl se stává bitevním polem. Tak se před ním zjevuje jeho první přirozený nepřítel: STRACH.

Strašlivý nepřítel, záludný a neúprosný. Skrývá se za každým zákrutem, krade se blíž a vyčkává. Jestliže se člověk vyděšený jeho přítomností obrátí se na úprk, učiní tento nepřítel konec jeho hledání… Už nikdy se člověk nestane člověkem vědoucím.

Může z něj být násilník nebo neškodný, ustrašený člověk; v každém případě však byl poražen. Jeho první nepřítel učinil konec jeho plánům.

Aby člověk překonal strach, stačí neutéct.

Člověk musí svůj strach překonat a jemu navzdory udělat na cestě za poznáním další krok kupředu, ještě jeden a další… Může být úplně vyděšený, zastavit se však nesmí, to je to zásadní. A přijde chvíle, kdy jeho první nepřítel ustoupí. Člověk pocítí sebejistotu. Jeho cíl teď bude zřetelnější. Poznávání už víc nebude strach nahánějícím úkolem. Až ten šťastný den přijde, bude moci člověk bez váhání prohlásit, že porazil svého prvního přirozeného nepřítele… Dojde k tomu postupně, strach však zmizí jedním rázem, v jediném okamžiku.

…Ten, kdo jednou překonal strach, je ho zbaven až do konce svých dní, protože na jeho místo nastupuje strach zahánějící jasnost.

Tehdy už člověk zná všechny své touhy a ví, jak s nimi naložit; dokáže objevit nebo podnikat ve svém poznávání nové kroky a všechno jeho jednání provází ostrá jasnost. Cítí, že pro něj neexistují žádná tajemství…

A tak se setkává se svým druhým nepřítelem: JASNOSTÍ.

Tato tak těžce dosažená jasnost, která zahání strach, také oslepuje.

Nutí člověka, aby o sobě nepochyboval. Vnuká mu jistotu, že všechno vidí jasně skrz naskrz. Je to však klam. Jestliže se člověk poddá své domnělé velikosti, byl svým druhým nepřítelem poražen a v poznávání bude přešlapovat na místě. Bude se vrhat kupředu, když bude třeba vyčkávat a bude vyčkávat, až bude svrchovaně nutné neotálet.

Tak se místo člověka vědění může člověk stát odvážným bojovníkem nebo šaškem… Nicméně jasnost, za kterou tak draze zaplatil, se už nikdy nepromění zpět ve tmu nebo strach…

Aby se porážce vyhnul, musí jasnost překonat, musí ji využívat pouze k tomu, aby jasně viděl a trpělivě vyčkával. Aby před každým dalším krokem vše pečlivě uvážil; a především – aby věděl, že jeho jasnost je ve své podstatě iluzí…

Jednoho dne zjistí, že jeho jasnost nebyla než jasným bodem před očima. Teprve pak dokáže přemoci svého druhého nepřítele a dosáhnout stavu, kdy mu už nic nemůže ublížit. Nebude to žádný klam, bude to skutečná síla…

V této etapě pochopí, že síla, za níž se tak dlouho pachtil, mu skutečně náleží. Dokáže s ní vše, co bude chtít. Jeho přání bude zákonem. Prohlédne skrz naskrz všechno kolem sebe. A to znamená, že je před ním třetí nepřítel: MOC.

Je to hrůzný nepřítel. Jistěže ze všeho nejsnazší by bylo prostě se vzdát; konec konců, majitel síly je neporazitelný…

Člověk jen těžko rozpoznává tohoto třetího hrozícího nepřítele. Nemá ani tušení, že bitva už je prohraná. Jeho nepřítel ho proměnil v krutého, svévolného člověka… Avšak ani jasnost ani sílu už nikdy neztratí.

Od člověka vědění se člověk poražený vlastní mocí liší tím, že člověk moci umírá, aniž by zjistil, jak se silou naložit. Moc v jeho osudu představuje pouze břímě. Sám sebe neovládá a neumí říci, kdy a jak by měl využít vlastní moc…

Pokud však byl člověk silou zaslepen jenom dočasně, znamená to, že není vše ztraceno, bitva pokračuje. Ještě se pokouší stát se člověkem vědoucím…

Člověk je poražen teprve tehdy, když se vzdá všech pokusů a opustí sám sebe.

Třetího nepřítele je třeba porazit rozvážností. Člověk musí pochopit, že síla, jíž zdánlivě dobyl, ve skutečnosti nikdy nebyla jeho. Musí se utvrdit v neochvějném sebeovládání a střízlivě a nezištně přitom využívat všechno, co se naučil. Bude-li schopen dojít k poznání, že pokud neovládá sám sebe jsou jasnost i moc horší než chyby, dosáhne bodu, v němž bude ovládat všechno.

Tehdy zjistí kdy a jak má používat svou sílu. Bude to znamenat, že pokořil svého třetího nepřítele a došel na konec svého putování za poznáním.

A náhle ho bez jakéhokoli varování zaskočí nepřítel poslední: STÁŘÍ.

To je nejkrutější z nepřátel. Porazit ho nelze; lze jenom bojovat.

Je to čas, kdy se člověk zbavil strachu, netrpělivé jasnosti mysli… čas kdy všechnu svoji moc má pod kontrolou; avšak také čas, kdy se ho zmocňuje nepřekonatelná touha odpočinout si, ulehnout a zapomenout. Pokud jí podlehne, pokud sám sebe ukolébá svou únavou, ztratí svůj poslední zápas; nepřítel ho srazí a promění ve starou, ochablou bytost. Touha ustoupit vymaže jeho jasnost, veškerou jeho moc a všechny jeho vědomosti.

Jestliže však člověk dokáže únavu setřást a žít dál svůj osud, může být nazýván člověkem vědoucím, byť i jen nakrátko, jen na ten krátký okamžik, na který se mu podaří zatlačit posledního, tentokrát neporazitelného nepřítele.

Ten jediný okamžik jasnosti, moci a vědění však stačí.

Podle Carlose Castanedy