5 psychologických jevů, jejichž znalost se vám může hodit

Uváděné fenomény vám nejen mohou pomoci chápat, proč lidé dělají stále jedny a tytéž hlouposti. Na základě jejich znalosti můžete zracionalizovat také vlastní jednání.

Pratfall efekt

Kdo je nedokonalý, toho mají lidé raději. Obvykle když chceme na někoho udělat dojem, vystavujeme na odiv ty nejlepší stránky vlastní osoby. Jak se ukazuje, není to vždycky to nejlepší. Výzkumy odhalily, že za jistých okolností naopak demonstrace vlastní zranitelnosti a slabosti může posílit empatický vztah jiných lidí k nám.

Jestliže profesor přednášející posluchačům jeví viditelné rozrušení či trému, je auditoriu sympatičtější, než ten, který vystupuje se suverénní jistotou. Ostýchat se a dopouštět se trapasů při prvním seznámení může být jistým, jakkoli vůbec ne očividným způsobem, jak se svému potenciálnímu partnerovi zalíbit. Určité nevýznamné nedostatky, chyby nebo trapasy mohou naopak zvýšit vaši přitažlivost.

Tento jev byl pojmenován „pratfall effect“, přičemž první slovo je anglický výraz pro padnutí na zadek. V češtině bychom možná mohli použít výraz „efekt trapasu“. V 60. letech minulého století se na universitě v Minnesotě tímto jevem zabýval americký psycholog Elliot Aronson. Došel k názoru, že pokud je člověk uznáván jako schopný, dobrý či nějak výjimečný, pak ho nezávažná chyba nebo trapas lidem přiblíží, jaksi ho „polidští“, v důsledku čehož zvýší jeho oblibu.

Poznamenejme, že nezávažnou chybou se myslí právě nezávažná chyba. Jestliže se tedy pro příklad uváděný profesor přeřekne a v důsledku pronese sprosté slovo, je to chyba a trapas, které mu – jde-li o jinak kompetentního vyučujícího – tak říkajíc zvýší rating. Pokud by z katedry začal své posluchače urážet a spílat jim do hlupáků, vzbudil by leda rozhořčení a odpor.

Pygmalionský efekt

Očekávání ovlivňují výkon. Tento fenomén zkoumal psycholog Robert Rosenthal, pod jehož jménem je tento fenomén také někdy uváděn. Narazit můžete také na název Golemův efekt. Souhrnně se pak často hovoří o sebenaplňující předpovědi. O co jde? Proč tolik názvů?

Už v 17. století si francouzský filosof Pierre Gassendi všiml, že lidé, kteří se obraceli na jasnovidce, aby zjistili, co je v budoucnu čeká, si posléze počínali tak, že jejich chování skutečně zapříčinilo řadu událostí, které jim byly vyvěštěny. Tuto tendenci v lidském chování později postřehl a zkoumal také Sigmund Freud. Jde v podstatě o to, že očekávání nějakých budoucích událostí přivádí lidi k jednání, které způsobí, že očekávaná skutečnost doopravdy nastane. Odtud tedy název „sebenaplňující předpověď“. Ustálil se zvyk označovat očekávání příznivá jako Pygmalionský efekt, očekávání negativní jako efekt Golemův.



Rosenthal v roce 1968 provedl několik experimentů, které tento jev potvrdily. Zkoumal kupříkladu IQ školních dětí. Učitele školy však o výsledcích záměrně informoval špatně. Děti s vyšším IQ označil za průměrné, děti, které skutečně dosáhly pouze průměrných výsledků, prohlásil za mimořádně nadané. Výsledek předem předpokládal. A nemýlil se.

Žáci, které učitelé na základě jeho hodnocení pokládali za nadanější, začali dosahovat lepších výsledků. Učitelé se jim pod dojmem Rosenthalových závěrů v dalším učebním roce daleko více a aktivněji věnovali, protože od nich očekávali výborné výsledky. Tento přístup přiměl žáky více se učit.

Nicméně Rosenthalovy závěry nejsou typické jenom pro oblast vzdělávání. „Vaše očekávání utvářejí vaši relitu“, prohlašoval.

V každodenní praxi můžeme narazit na řadu příkladů, kdy Rosenthalův efekt potvrzuje svou platnost. Snížení ratingu bance ji může poškodit, ačkoli nemuselo mít žádný podložený důvod. Stejně tak předvolební ratingy ovlivňují voliče a stávají se vlastně nástrojem jejich ovlivňování. Příkladů je daleko víc, našli bychom je v nejrůznějších oblastech lidského chování a někdy nezbývá, než nad nimi vrtět hlavou.

Paradox volby

Čím více možností výběru člověk má, tím méně bývá spokojen se svým rozhodnutím. Logické by se zdálo, že čím vyšší bohatost nabídky, tím lépe. Obchody přetékající nabízeným zbožím se nám přece zamlouvají více než malé obchůdky se skromnou nabídkou… Nebo snad ne?

Kalifornští psychologové Mark Lepper a Sheena Iyengarová tuto otázku zkoumali experimentálně. Převlečeni za prodejce v jednom supermarketu nabízeli bezplatnou ochutnávku džemů. Hodinu měli kupující možnost vybírat ze šesti druhů, další hodinu ze čtyřiadvaceti. Tak se to střídalo po celý den. A výsledek? Ti, kdo vybírali ze šesti druhů, se pro zakoupení džemu rozhodli ve 30 procentech případů. Když byla nabídka čtyřnásobná, koupila si džem pouhá tři procenta nakupujících. Vyšší nabídka byla tedy desetkrát slabší pobídkou k realizaci nákupu. Navíc nakupující z první skupiny byli mnohem více se svým rozhodnutím spokojeni.

Dodejme ještě, že Lepper s Iyengarovou experiment opakovali v úplně jiném prostředí a s jinou nabídkou – šlo o možnost zpracování studentského eseje na základě shlédnutého filmu. Zkoumaným vzorkem bylo 197 studentů Stanfordovy university. I tady omezení nabídky zvýšilo zájem a o něco lepší byla i kvalita esejů.

Americký psycholog a sociolog Barry Schwartz napsal knihu „Paradox volby“, v níž před přehnanou nabídkou varuje. Mluví o paralýze způsobené širokým výběrem. Člověk neví, jak se rozhodnout, je frustrován a ve finále ztrácí vůbec zájem. Nebo se pro něco rozhodne, ale nadopován vysokým očekáváním vyvolaným ohromnou nabídkou, může být nakonec svojí volbou zklamán. Je doloženo, že výrobci, kteří poněkud zúžili svoji nabídku jednoho produktu, následně zaznamenali vyšší prodejnost těch zbývajících.

Co říci závěrem? Už naše praprababičky říkaly, že méně bývá více a všeho moc škodí.
Efekt přihlížejícího (apatický svědek)

Čím více lidí vidí někoho, kdo potřebuje pomoci, tím nižší je pravděpodobnost, že mu skutečně někdo pomůže. Tuto smutnou skutečnost dokládá řada více či méně tragických případů i příběhy historické.

Jestliže se někdo ocitne v nouzi, pak má o něco větší šanci na pomoc, je-li nablízku jeden jediný člověk, než když je poblíž celý zástup lidí. Když někdo volá o pomoc a nablízku je velký počet lidí, pak každý z těch přítomných počítá s tím, že jsou určitě takoví, kteří už něco pro pomoc udělali nebo něco záhy podniknou. Je-li však volání o pomoc zaměřeno na jednoho člověka v liduprázdné ulici, je šance, že pomoc doopravdy poskytne, mnohonásobně vyšší. Tato skutečnost je mezi jiným také určitým doplněním vysvětlení příčin odcizenosti a studenosti gigantických městských megalopolí.

Američtí sociální psychologové Bibb Latané a John Darley tento jev zkoumali. Provedli experiment, v jehož rámci inscenovali situaci s napadením ustrašeného žáka nižšího ročníku staršími školáky ve školní šatně. K „napadení“ došlo vždycky v přítomnosti dalších školáků. Jaký byl výsledek? 85 procent školáků, kteří byli jedinými svědky této šikany, se vrhlo na pomoc napadenému a zastávali se ho. Jestliže byli napadení přítomni dva z dalších školáků, šance mladšího žáka na poskytnutí pomoci klesly na 65 procent. Pokud byli svědkové čtyři, šance, že alespoň některý z nich něco udělá, byla pouze 31 procent.



Pokud se ocitnete v nouzi a budete potřebovat pomoc, neobracejte se na všechny, kdo jsou nablízku, ale adresně na jednotlivé osoby. Jednoduše řečeno, lepší než volat „Pomoc, pomozte mi někdo!“ je křičet „Vy, pane v tom šedém saku, pomozte mi!“

Spotlight Efekt

Tohle zná mnoho lidí. Běžně přeceňujeme míru pozornosti, kterou nám ostatní věnují. Trápíme se, co si pomyslí o našem vzhledu, účesu, oblečení nebo chování, zatím co ve skutečnosti nás z ostatních jen malá část sotva zaznamená. Připadáme si, jako by na nás mířilo světlo silného reflektoru (Spotlight), ve skutečnosti však jsme jednou ze siluet na šedém pozadí. Pocity soustředěné pozornosti ostatních v nás přitom probouzejí silný stres, který může způsobit další komplikace.

Psychologové Thomas Gilovich a Kenneth Savitski, kteří dali efektu jeho jméno, se tímto fenoménem důkladně zabývali od konce devadesátých let minulého století. Provedli řadu ověřovacích experimentů, které znovu a znovu potvrzovaly jediné – pozornost jiných lidí k naší osobě je mnohonásobně nižší, než máme sklon se domnívat. Spousta lidí nezaznamená vaši přítomnost, většina si nevšimne toho, co máte na sobě, nebo jestli jste zakopli při přecházení ulice. V centru pozornosti se člověk ocitá daleko vzácněji, než se většinou domnívá. Ve vysvětlení fenoménu sehrává velkou roli lidská sebestřednost.

Ti, kdo na tom snad lpějí, se na tomto základě mohou přestat trápit sháněním těch nejnej atributů životní úrovně. Možná vám přijde důležité mít poslední model nějakého auta, ale vaši kolegové většinou ani nevzdechnou na to, čím jezdíte do práce. Lidé zkrátka mají každý své problémy.