Nerodíme se jako něčí druhá polovice, musíme se jí stát

Filosof pohazoval jablkem na dlani, prohlížel si ho ze všech stran a potom zamyšleně pronesl:

—Lidé se domnívají, že jejich duše se podobá jablku.

—Jak to? —projevil zájem jeho žák.

—Vlastně spíš půlce jablka,— upřesnil dodatečně filosof. —Asi takhle.

Pečlivě rozřízl jablko na dvě části a položil je na stůl.

—Panuje pověra, podle níž každý člověk má někde svou ideální polovici. Jako kdyby Bůh, než duše propustí do světa, rozřízl každou napůl, na mužskou a ženskou půlku. Jako já tohle jablko. No a ty polovice bloumají světem a hledají jedna druhou. Najdou jedna druhou? Co si o tom myslíš? Jaká je pravděpodobnost takového setkání? Víš, kolik je na světě lidí?



—Hrozně moc.

—No právě. Krom toho, i když jedna druhou najdou, co bude dál? Myslíš, že vytvoří celé jablko a budou žít v míru a souladu?

—No ano. Copak to tak není? —divil se žák.

—Ne, není— vzal učitel do každé ruky půlku jablka a zvedl je do výšky své tváře.— Tady jsou dvě čerstvoučké duše, které právě odešly do světa. A jak svět nakládá s lidskými dušemi? — S křupnutím ukousl sousto z jedné poloviny jablka.

—Svět— pokračoval s plnou pusou— není statický. A je krutý. Všechno semele podle svého. Jako jablko. Tím nebo jiným způsobem. Bude ho po kousku ukrajovat, nebo ukousne velké sousto, nebo ho vůbec rozmačká na dětskou kašičku.

Ukousl z druhé poloviny jablka a nějakou chvíli jenom žvýkal. Mlčel.

Žák zíral na dvě nakousnuté poloviny a nervózně polkl.

—A teď— slavnostně pronesl filosof— se setkávají!

A přitiskl nakousnuté půlky k sobě.

—No a co, hodí se jedna k druhé? Ne! A teď se podívej – a učitel sáhl pro další jablka.

—Rozřízneme každé napůl a nazdařbůh budeme půlky dávat k sobě. Co vidíme?

—Nehodí se k sobě,— řekl žák.



—A teď se dívej na tohle— přitiskl dvě různé půlky k sobě a z obou najednou ukousl. Ukázal žákovi výsledek.

—Co vidíme teď? Tvoří teď dvojici?

—No… ano— přikývl žák zamyšleně. —Teď jedna ke druhé dokonale pasuje… Protože svět je okusoval ne každou zvlášť, ale obě najednou!

Lidé, kteří se milují, tvoří jeden celek. Společně se radují ze života a společně nesou rány osudu. Učí se jeden druhému rozumět na půl slova, jeden druhého podporují a povzbuzují k dosažení úspěchu.

Časem dokonce jeden od druhého přebírá jeho návyky, jejich povahy se podobají a harmonicky jedna druhou doplňuje…

Tou druhou polovicí se lidé nerodí, musejí se jí stát.