V lásce jsem musela být katem. Říci někomu, že ho nechci. Dříve jsem se domnívala, že je možné volit taková slova, aby ho to nebolelo. Najít vhodnou řeč, aby se třeba i radoval, že nám to nevyjde. Přesvědčit ho, že se jeden ke druhému nehodíme a že brzo potká nějakou jinou. Lepší a hezčí.
Jenomže taková slova nejsou. Člověka vždycky bolí, když slyší, že ho někdo nemá rád.
V lásce jsem už musela být i obětí. Slyšet, že mě někdo nechce. Omlouval se a ospravedlňoval, dokonce se pokoušel mě nějak rozveselit. Drmolil nějaké nesmysly, hlouposti, kterým jsem nevěřila ani já, ani on.
Jiný byl zbabělý a prostě zmizel. Ostatně i já jsem byla takhle zbabělá.
Nejhorší, čeho se může člověk v lásce dopustit, je rozpustit se v ní. Totálně. Ty nezůstaneš – je jenom ten druhý. Chorobná závislost.
I já jsem taková byla. Téhle chyby jsem se taky dopustila.
Jistý člověk, který mě nemiloval, říkal, že sám nechápe, proč se ode mě nechává objímat, když ví, že mi tím působí jenom větší bolest. A ještě míň prý chápe, proč ho objímám já. Tehdy jsem neodpověděla, protože jsem to sama nevěděla. Proč vlastně posiluju svou závislost. Každý den jsem si říkala, že to musím skoncovat. Jednou provždy. Rázně to utnout. A pokaždé, když přišel, jsem si říkala, že to udělám zítra. Byl pro mě něco jako zlozvyk, kterého si slibujeme zbavit se hned od pondělka. Nebo od nového roku. Třeba jako cigaret. Tuhle krabičku dokouřím a… potom člověk dostane další krabičku. A další. Byla to nemoc. Žebrala jsem o lásku jako malý pejsek, který běhá kolem pána a doráží: „Měj mě rád! Měj mě rád! Měj mě rád! Jsem tak hodný!“
Nikdo nemiluje nemocné. Nikdo nemiluje žebráky. Je to asexuální a nezajímavé.
Nebojím se přiznat, že jsem taková byla. Horší by bylo prožít tak celý život. Chodit stále v kruhu a stoupat na stejné hrábě. Obviňovat ze svých nezdarů muže. Že příčina všeho neštěstí tkví ve mně, mi nedošlo zdaleka hned napoprvé. Předtím jsem si prožila dost bolesti a pocitů ponížení.
To nejlepší, co můžeme v lásce udělat, je nechat partnera dýchat. Nedusit ho záplavou nekonečných citů. Přestat jím zaplňovat svou prázdnotu. V první řadě musíme milovat sami sebe. Naplnit se svou láskou až po okraj. Soustředit se na sebe. Uvědomit si, že to my milujeme. Že nám se to líbí. Vzpomenout si na své sny, svá přání.
Myslet si, že do životě přijde láska a všechno se urovná, je hloupost. Je to přesně naopak. Teprve když se všechno v životě urovná, přichází láska.
«Žij svým snem, nehledej však muže snů. Jakmile se přestaneš za motýlem honit, dosedne měkce na tvoje rameno». To je naprostá pravda. Zůstat sama není zlé. Zlé je prožít šedivý, nevýrazný život. Když tohle pochopíš, přijde láska.
O. Demidyuk
Láska má tři strany
Věty o bezpodmínečné lásce
„“V první řadě musíme milovat sami sebe. Naplnit se svou láskou až po okraj.““ TO je ve skutečnosti nemožné, protože nikdo nemůže milovat sebe, dokud sebe skutečně nezná, a nepozná se pravdivě, dokud nepřijme dokonalou Boží lásku. Snažit se „milovat sebe“ bez přijetí absolutní Boží lásky je sebedestruktivní a egoistické.
„“Myslet si, že do životě přijde láska a všechno se urovná, je hloupost. Je to přesně naopak. Teprve když se všechno v životě urovná, přichází láska.““ TO je ta největší lež!! Funguje to přesně naopak, jenže nemůže to být „láska“ nějakého člověka, natož vyfantazírovaná iluze o „lásce“. Člověk s trochou soudnosti a zdravé „sebelásky“ musí dát ve svém životě prostor Boží lásce, TA uělá v jeho životě pořádek a pomůže najít toho pravého.