Dobře žít chtějí všichni. Jít si snadno životem, dobře vypadat, mít skvělé vztahy, vydělávat hodně peněz a budit údiv a sympatie okolí. Tohle si přát opravdu není nijak složité.
Když se optám: „Co byste od života chtěli?“, odpoví mi většina něco podobného jako „Chci být šťastný, mít bezva rodinu a dobrou práci“. Neboli, neodpoví mi nic.
Je však ještě jedna zajímavá otázka, nad níž jste možná dosud nepřemýšleli: „Jakou bolest bych chtěl v životě poznat? Pro co jsem ochoten bojovat a trpět ?“ Odpověď na tuhle otázku je daleko závažnějším ukazatelem toho, jak se váš život bude reálně utvářet..
Každý chce atraktivní práci a finanční nezávislost, ale málokdo je ochoten dělat jako šroub šedesát hodin v týdnu, vláčet se po služebních cestách a šplhat přes hlavy jiných na kariérním žebříku. Lidé chtějí být bohatí bez rizika a nejsou ochotni vzdát se svých radostí. Jenomže bez toho to bohužel nejde. Pokud tedy náhodou nejste Rockefellerův potomek.
Každý chce co nejvíce lásky a nádherného sexu, ale zdaleka ne každý je ochoten absolvovat také nepříjemné rozmluvy, studené mlčení, křivdy, hádky a neporozumění.
Člověk se postupně zklidní, pohodlně se zařídí a jen tak do prázdna se ptá: „A co kdyby?“… Po několika letech se tohle „A co kdyby?“ změní v otázku: „Cože jsem to chtěl..?“
A další průměrný právník přichází domů, převede alimenty bývalé ženě a sedě v křesle si v mysli klade otázku: „Kvůli čemu to vlastně všechno bylo?“ Snad ne kvůli monotónní práci a dvaceti letům jakéhosi neurčitého očekávání..? Kvůli čemu tedy?
O štěstí se musí bojovat. To dobré je obrácenou stranou špatného. Roky se můžeme vyhýbat každé negativitě; nakonec se tak či onak projeví.
Samozřejmě, každý z nás je unikátní a tak dále a tak podobně, ale potřeby máme v zásadě stejné. Každý má raději to příjemné. S tím špatným se musíme potýkat všichni. To, co ve skutečnosti od života dostáváme, není výsledkem příjemného snu, ale naší ochoty snášet kvůli němu bolest.
Člověk by chtěl mít tělo jako Šampion Vesmíru, ale bez tvrdé diety a krutého cvičení se mu to nepodaří. Rád by podnikal, ale bez rizika a dvanáctihodinové každodenní dřiny nemůže na úspěch ani pomyslet. A ani ta dřina mu ho nezaručí. Touží po veliké lásce, ale tu je třeba budovat, vést dlouhé rozhovory, viset na telefonu, který ne a ne, nechce zazvonit. To všechno patří k lásce. Nemůžeme vyhrát, nechceme-li hrát.
Úspěch nezávisí na otázce: „Čeho bych si chtěl užívat?“, ale daleko spíš: „Co jsem ochoten vytrpět kvůli svému cíli?“. Kvalitu života neurčují kladné zkušenosti, ale negativní prožitky. Tak jednoduché to je.
Jestliže vám najednou dojde, že léta o čemsi sníte a ani o krok jste se tomu nepřiblížili, možná se jen obelháváte. Možná si zkrátka užíváte ten sen sám o sobě. A o jeho splnění ve skutečnosti vůbec nestojíte.
Někdy se lidí ptám: „Jakou bolest si vyberete?“ – a oni se na mě dívají, jakoby mi naráz vyrostlo dvanáct nosů. Já se však ptám proto, že mi to o nich řekne daleko víc, než jejich přání a fantazie.
Ta otázka dělá vás vámi a mě mnou. Spojuje nás a zároveň nás nekonečně vzdaluje.
Velkou část života jsem snil, že se stanu rockovou hvězdou. Zaslechl jsem nějaký hit a hned jsem zavřel oči a viděl se na scéně před nadšeným davem. Dokázal jsem sedět celé hodiny a snít o tom.
Snil jsem i na vysoké, i když už jsem skoncoval s hudební školou a vůbec jsem přestal hrát. Pravda, snil jsem jen o tom, jak budu hrát, ne o tom, kdy. Čekal jsem na vhodnou příležitost. Nejdřív jsem musel dokončit školu, pak jsem musel vydělat nějaké peníze, najít čas a pak… a pak už nic.
Potřeboval jsem spoustu času a mučivých úvah, abych pochopil důvod: ve skutečnosti jsem o to nestál.
Zbožňoval jsem představu sebe sama na pódiu. Ale ten proces k tomu vedoucí ne. Vlastně jsem ani rád nehrál. Proto jsem toho taky stokrát nechal. A poctivě řečeno, ani jsem se nijak nesnažil dobře hrát. Hrál jsem prostě jen tak, abych to mohl „odfajfknout“.
Každodenní úmorné přehrávání, sestavování skupiny, lákání lidí na koncerty, rozbité zesilovače, záda sehnutá pod vším tím těžkým zařízením… Je za tím hromada práce! A mě se nechtělo tu hromadu zvládat. Jen se mi líbilo představit si, jak na ní stojím. Docela nahoře.
Veřejnost by určitě usoudila, že jsem lempl a nekňuba. Osobní trenér by prohlásil, že jsem nebyl dost odvážný a nevěřil jsem si. Já říkám, že jsem si myslel, že chci být rockovou hvězdou a nic jsem proto neudělal. Konec příběhu.
Chtěl jsem vyznamenání, ale ne boj. Chtěl jsem výsledek beze snahy. Nemiloval jsem bitvu, pouze vítězství. Jenomže v životě tohle nefunguje. Kým jste se stali nebo ještě stanete, záleží na tom, o co jste ochotni bojovat.
Kdo se rád potí na trenažéru, získá krásně vypracované tělo. Lidé, kterým vyhovuje sedět dvanáct hodin denně v práci, šplhají po kariérním žebříku. Komu se zamlouvá osud zneuznaného génia s veškerou jeho nejistotou, stane se třeba malířem.
To nemá být výzva k síle a odvaze. Ani varování na způsob „pohni sám sebou“.
Jen ta neobyčejnější pravda do života: náš úspěch je závislý na našem boji. Takže si ten svůj boj vybírejte s rozvahou, kamarádi.
Mark Manson
Volba je vždycky na nás
Náš svět se dělí na dva tábory