Urážky… Jak se nedat.

Každý ví, co to znamená, když se někdo někoho nepříjemně dotkne. Nemáme na mysli nadávky nebo dokonce fyzický konflikt. Mluvíme o urážkách.

Pocity vyvolané urážkou? Nejprve hněv a agrese, posléze deprese a pocit něčeho nevýslovně hnusného, co se nedá zapomenout ani napravit, často i po letech…

Nebylo žádnou náhodou, že ještě před nějakými 150 lety bylo urážku možné smýt jenom krví… svou, či toho, kdo nás urazil…

Smrtelná zbraň

«Ignorujte to», «Musíte odpustit», «Neklesejte na jeho úroveň». Spousta «moudrých rad», obvykle podložených nějakými malebnými podobenstvími, nás učí „správné“ reakci na urážku. „Jistěže existují zákony na ochranu osobnosti, které urážku trestají. Není však lepší hrdě odejít a smířlivě odpustit? Ať si urážejí!“



Opravdu? Ať si urážejí? Dneska vás urazí, zítra uhodí a pozítří můžou zabít?

Ano, byli a jsou někteří lidé, s nimiž urážky nehnou. U většiny však dojde k nárazovému zvýšení adrenalinu, zvyšuje se tlak, což negativně ovlivňuje oběhový systém, rozjíždí se řada negativních chemických reakcí, naprosto stejných, jako kdyby dostali klackem přes hlavu. Tato reakce druhé signální soustavy na řeč a emocionální prožitky byla odborníky mnohokrát prokázána.

Rvačky a konflikty vždycky začínaly nadávkami a urážením. Platilo to v minulosti, platí to i dnes. Protivník má být ponížen, vyveden z míry, rozzuřen a zbaven schopnosti střízlivé úvahy a rozvážné reakce. Porazit ho v boji je pak mnohem snazší. K ponížení a rozložení osobnosti slouží i urážky. Dříve nebo později jsou schopny likvidovat lidskou psychiku a změnit člověka v třesoucí se stvoření. Neustálé urážky a ponižování jsou schopny člověka zabít i bez fyzického násilí.

Klín klínem vyrážeti

Jak reagovat na urážky? Odpověď na tuto otázku nám napovídá lidský organismus: bouřlivé biochemické a psychofyziologické reakce jsou jenom málo ovlivnitelné vědomým úsilím. Proto všechna ta moudrá podobenství a filosofické aforismy nejsou v případě těžkých urážek k ničemu. Ostatně ten, kdo uráží, rovněž dost riskuje. Nemůže vědět, k jaké reakci svou oběť podnítí.

Otec psychoanalýzy Sigmund Freud byl kromě jiného distinguovaný pán vybraného chování. Jednou jel vlakem. V kupé bylo horko, proto otevřel okno. Jakýsi pán začal protestovat. A nejenom prostestovat, řval cosi o „židovské tlamě“ a obdařil Freuda řadou dalších hrubě urážlivých přívlastků. Bylo to těsně před nástupem nacistů k moci, atmosféra ve společnosti byla podobným excesům velmi nakloněná. Jak zareagoval věhlasný doktor psychologie? K ohromení všech přítomných spustil Freud takovou záplavu neslýchaných nadávek a urážek, že původce celého incidentu nevydržel. Utekl.

Přiznám se, že se mi Freudova reakce líbí. V daném kontextu byla jedině správná. Freud navíc jako odborník velmi dobře věděl, že nerealizovaná agrese se mění v depresi, tedy v agresi zaměřenou proti sobě samému. Psychosomatická onemocnění jsou důsledkem autoagrese. Potlačované napětí vede ke vzniku artritidy, infarktu, onkologických onemocnění. Lidé jsou stále častěji nemocní, protože jsou rukojmími dvojí morálky. Je jim vnucováno, že těm, kdo je uráží, mají odpouštět. Na urážky nereagovat. A zároveň je jim předestírán obraz hrdiny, který i v poutech plivne nepříteli do tváře.



Na urážku musíme reagovat odpovídajícím způsobem a brát přitom v potaz jak okolnosti, tak osobnost protivníka. První reakce je vždycky ovlivněna erupcí adrenalinu, dejte si proto pauzu. Jste dezorientováni, těžko najdete ta správná slova. Nadopujte mozek kyslíkem – zhluboka se nadechněte. A potom se rozhodněte, zda se rovnou pustit do boje nebo počkat na příhodnou chvíli. V každém případě však vyjádřit své pocity musíte a můžete hned: „Urazil jsi mě. Velmi ses mě dotkl. Musím si promyslet, jak ti odpovím“. To samozřejmě platí u lidí známých, někdy bohužel i blízkých. Jde-li o někoho cizího, jsou pravidla jiná. A po pravdě řečeno, dost záleží na tom, kdo má větší sílu.

Nejlepší protijed

Jsem si jistá, že nejlepší odvetou tomu, kdo vás urazil, je tak říkajíc váš rozkvět. Dobré zdraví, úspěchy, náklonnost lidí. To autoři ponižujících urážek snášejí opravdu těžko.

A i když třeba neznáte reálnou adresu, nic vám nebrání v myšlenkách dotyčnému napsat pádnou odpověď, vložit ji do myšlené obálky a odeslat. Nebo na klávesnici energicky vyťukat, co si o autorovi urážky myslíte. Nevadí, že text odešlete… nikam. Je to přesně to, co váš organismus potřebuje. Rozhodné jednání, i když jen na mentální úrovni. Někdy to dokonce funguje lépe, než na úrovni materiální.

Anna Kirianová