Energetická připoutanost

Mezilidské vztahy nutně vedou ke vzniku energetických kanálů, jimiž dochází ke vzájemné energetické výměně.

Připoutanost je druhem takového energetického kanálu. Pojďme si rovnou vymezit rozdíl mezi obyčejným energetickým kanálem a připoutaností. Není to jedno a totéž.

Bez energetických vazeb s jinými lidmi by člověk nemohl žít. Jejich odstranění by vedlo k poškození samé podstaty člověka.

Připoutanost je rovněž energetickým kanálem, jenomže tu máme co do činění s energetickou poruchou, založenou na závislosti na někom nebo na něčem.

V průběhu života si prakticky každý vytvoří nějakou energetickou připoutanost, aniž by si uvědomil, jak ho to omezuje. Připoutanost omezuje plnohodnotný rozvoj člověka.

Energie této poruchy vzájemného vztahu zbavuje lidi svobody. Jeden se snaží podřídit si druhého.

Mezilidské vztahy energetická připoutanost velmi zatěžuje. Člověk cítí velkou náklonnost k tomu, ke komu je připoután, a neuvědomuje si, že ho to zbavuje svobody a omezuje možnosti jeho duchovního rozvoje.



Příklady připoutanosti:

– Lítost, touha pomoci, ochránit. Dlouhé roky můžete napájet svou energií dovedného manipulátora, který ve vás záměrně podobné emoce vyvolává. S trochou odstupu lze dobře rozlišit, kdo skutečně pomoc potřebuje a kdo nás jen paraziticky vysává. 

– Pocit křivdy. Velmi negativně ovlivňuje lidské zdraví. V myšlenkách se vracíte k tomu, kdo vám ublížil a přitom mu posíláte svou životní energii.

– Msta, touha dokázat svou pravdu. Přehrávat si ustavičně v hlavě pomstychtivý plán a sen o odplatě, to je velmi pevné pouto k tomu, kdo nám ublížil.

– Pocit viny. Agrese proti sobě samému. Odpíráme si právo na omyl. Zcela neproduktivní emoce, která nic nenapraví. V duchu se modlíme, aby nám bylo odpuštěno – a tím se pevně připoutáváme k objektu svého domělého či skutečného provinění. Každý dělá chyby. Je třeba umět si odpustit.

– Materiální ztráty. Nevrácený dluh je pevným poutem. Kdo utrpěl ztrátu, má cestu k odpoutání v představě, že peníze daroval. Dlužník to má těžší; cestou k uvolnění jeho pouta je pouze splacení dluhu nebo jeho náhrada jinou formou. Závěr: zbavte se závislosti na penězích a materiálních věcech.

– Pocit povinnosti splatit prokázanou službu. Opět pocit dluhu, i když ne materiálního. „Dlužím ti“ říká jeden člověk druhému, a vytváří tím pouto. Přitom stačí projevit upřímnou vděčnost a „dluh“ je „splacen“.



– Lidé žijící spolu, přesto však navzájem už cizí. Nedokážou se rozejít oba, nebo jenom jeden. Připoutanost tu posiluje pocit povinnosti, starost o děti, lpění na společně pořízeném majetku, lítost k partnerovi atd. Všechno možné, jenom ne láska. Je třeba v klidu, bez emocí pojmenovat realitu.

– Potřeba ovládat, závislost, vášeň, žárlivost atp. Někdo ustavičně myslí na předmět svého zbožňování, sní o něm a vášnivě touží ho vlastnit. Podobá se dítěti, které chce mít nějakou hračku. Rozhodně nejde o lásku. Láska si nikdy nečiní nárok na svobodu toho druhého.

– Neopětovaná láska. Velmi odolná, velmi složitě vystavěná vztahová struktura, která dokáže člověka opravdu doslova vyždímat. Vyčerpává toho, kdo miluje, i toho, kdo je milován. Navíc blokuje jakoukoli možnost jiného, nového vztahu u toho, kdo neopětovaně miluje.

– Rodičovská připoutanost. Rodiče se velmi často v tom nejlepším úmyslu snaží děti plně kontrolovat a řídit. Doslova svou pozorností a péčí dusí rozvoj dítěte. To v sobě postupně buď najde sílu k přetnutí této svazující připoutanosti, což hrozí narušením vztahu vůbec, nebo z něj vyroste nezralý jedinec. Jestliže například matka nedokáže propustit dorůstajícího syna ze své péče, nebere ho jako nezávislou a svobodnou bytost, velmi tím poškozuje jeho budoucí osobní život.

– Skrývání a potlačování skutečného citu. Vždy je třeba naslouchat svému srdci, nepodléhat stereotypům a pokrytectví. Lidé se někdy bojí výsměchu, nepochopení nebo odmítnutí. Lásce je třeba dát průchod, je třeba dát ji najevo a nebát se druhému říci, jak moc si ho ceníme.