Nejdůležitější v lásce je, abychom nejprve byli zralí. Teprve pak můžeme také najít zralého partnera; nezralí lidé budou pro nás nepřitažliví. Právě tak to probíhá.
Je-li člověku pětadvacet, nezamiluje se do kojence. Stejně tak člověk psychologicky a duchovně zralý se nezamiluje do dítěte. Prostě k tomu nedojde. Je to vyloučeno, protože zralý člověk vidí nesmyslnost takového vztahu.
Zralý člověk je dostatečně celistvý, aby mohl žít sám. A dává-li lásku, dává ji bez jakýchkoli postranních, tajných úmyslů. Prostě ji dává.
Když zralý člověk dává lásku, pociťuje vděčnost za to, že byla přijata, ne naopak. Neočekává, že mu ten druhý bude za jeho lásku vděčný. Jeho vděčnost nežádá ani nepotřebuje. Je mu vděčný za to, že od něj lásku přijímá.
Když se dva zralí lidé milují, dochází k jednomu z největších životních paradoxů a nejkrásnějších jevů: jsou spolu a zároveň jsou nesmírně osamělí.
Jsou do té míry spolu, že téměř vytvářejí jeden dokonalý celek, zároveň však jejich jednota nijak nenarušuje jejich individualitu. Ve skutečnosti ji ještě posiluje – jsou ještě většími individualitami.
Dva zralí lidé si v lásce vzájemně pomáhají k větší svobodě. Žádná politika, žádná diplomacie, žádné pokusy podřídit si toho druhého. Jak je možné chtít si podřídit člověka, kterého milujeme? Stačí se nad tím zamyslet – podřízení je druhem nenávisti, hněvu a nepřátelství. Jak je vůbec možné třeba i jenom pomyslet na podřízení si někoho, koho milujeme?
Takového člověka přece chceme vidět naprosto svobodného a nezávislého; chceme mu poskytnout ještě větší individualitu, než kterou už má. Právě proto tento jev nazývám velikým paradoxem: jsou spolu tak silně, že téměř splynuli v celek, přesto však v této jednotě zůstávají individualitami.
Jejich individuality se nespojují. Zesilují. Navzájem se obohacují svobodou.
Osho
Ne „kvůli“ němu, ale „s“ ním
Proč se dnes vztahy tak snadno rozpadají