Do téhle pasti nesmíte spadnout.
Starost, podpora, přání toho nejlepšího svým blízkým – je na tom snad něco špatného? Je snad špatné milovat, být někomu oporou, směrovat ho, starat se o něj, zneklidňovat se pro něj a myslet na něho? Je na tom snad něco špatného?!?
Určitě ne, pokud ovšem v tom, co pro druhého děláte, je jeho přání, jeho energie a úsilí více, než vašeho.
Jestliže je to naopak, jestliže vaší energie v onom procesu je mnohonásobně víc, jestliže vy jste ten tahoun, vy přemlouváte, přesvědčujete, kontrolujete, zapřísaháte, že dotyčný druhý (muž, bratr, otec, matka, kamarádka, dospělý syn, dospělá dcera) právě tohle nejvíc potřebuje (zabývat se svým zdravím, zhubnout, odejít od manžela alkoholika, dokončit vysokou školu, sportovat, přestěhovat se, najít si jiné zaměstnání, přestat pít, změnit svůj život), jestliže vy se neustále snažíte, snažíte a snažíte… a ona dotyčná blízká osoba vám prokazuje tu laskavost, že to tedy pro sebe udělá…
… jste v pasti!
Vzpomínáte, jak vám učitelé kdysi ve škole opakovali: „Děláš to pro sebe! Ty to potřebuješ! Uč se!“?
Ale kdo to potřeboval? Cítí snad dítě v pubertě, že se potřebuje učit? Ne. Tak kdo to potřebuje? Učitelé, lektoři, rodiče… zachránci všeho druhu. Energie přání dítěte samotného v tom žádná není. To má naprosto jiné potřeby, rozhodně to není učení. V tom věku zkrátka „zachránce“ potřebuje.
Jestliže tedy to, co pro někoho blízkého děláte, potřebujete více vy než on, nestáváte se oporou, o kterou je možné se opřít, ale zachráncem táhnoucím toho druhého svou energií. A samozřejmě je podstatný rozdíl mezi pubertálním dítětem a dospělým člověkem.
Zachránce je ten, kdo druhého táhne svou vlastní energií.
Zachraňovat je určitě třeba a je to důležité. Například když hoří a vynášíme ven polozadušené lidi. Když jsou lidé bezmocní a nedokážou si pomoci sami. Když jsou nepohybliví, nevědí o sobě, mají astmatický záchvat, jsou namol opilí, pod vlivem narkotik, topí se, stali se obětí havárie, jsou zasypáni troskami… Vždycky, když člověk velmi potřebuje pomoci a nemůže spoléhat na vlastní síly.
Ve všech ostatních případech je však vlastní záchrana odpovědností dotyčného člověka. Také most ke svým snům musí stavět výhradně vlastní energií.
Pomoci, podpořit, poradit, prosím. Ale tak, aby vaší pomoci a podpory bylo asi tak dvacet procent z toho, co dotyčný dělá v daném směru sám. Pakliže nemá sílu, energii ani přání jít po té světlé cestě, kterou vy vidíte jako právě pro něj vhodnou, pak možná to ani jeho cesta není. Jestliže přeci jen nějakou touhu, nějaké přání a vlastní energii má, ať jí investuje tolik, kolik dokáže a most ke svému zářivému zítřku si vybuduje sám.
Máte-li hlavní oporou onoho mostu být vy, riskujete, že potáhnete více, než náleží, že potáhnete prakticky všechno a veškerá odpovědnost za úspěch toho podniku padne na vás.
Existuje navíc značné riziko, že jednoho krásného dne vás dotyčný s celou vaší péčí a podporou pošle do háje. Vaše síly, energie i čas budou pryč. Vyplýtvány zcela zbytečně. Nedostane se vám žádné vděčnosti, ve kterou jste v hloubi duše snad doufali. Žádné lásky ani uznání. Zbude vám jen silný pocit roztrpčení a zklamání, budete si připadat využití, prázdní a hloupí. To je vše, co obvykle zbývá hrdinnému zachránci, který pomáhá s těmi nejušlechtilejšími úmysly.
Řiďte se vzorcem «20+80», kde 80% je vlastní úsilí toho druhého a 20% je vaše pomoc a podpora.
Mezi podporou a vnucováním, diktováním vlastních podmínek, jejich kontrolou a tlakem na ně je velmi tenká hranice.
Zachránci se dost často stávají „diktátory správného života“. Pronásledují ubohé zachraňované a mění je v oběť svých vlastních ambicí.
Nežli se pustíte do zachraňování někoho, požte si otázku: „Kdo to potřebuje? Kdo je tou zásadní osobou, zainteresovanou na tom, aby to všechno takhle bylo?“
Tím hlavním poznávacím znamením je vlastní aktivita dotyčného.
Zachránce je jako dospělý, který podává ruku dítěti, aby mohlo projít po úzké zídce: „Chceš tudy jít, máš o to zájem, líbí se ti to? Tady je má ruka, podržím tě!“
I.Dybová
Plnění přání silou mysli
Jak se správně rozhodnout