Život po padesátce… existuje!

Najde se dost lidí, kteří si myslí, že po padesátce nebo šedesátce je možné na veškeré potěšení ze života zapomenout. A skutečně tak začínají žít, jejich život se naplňuje prázdnotou a nudou. Samá šeď. Přitom si ji tak říkajíc pořídili o své vůli. Je to jeden z největších životních omylů. Jako by život měl barvu a chuť jenom v mládí! Přitom je to prosté. Opravdu nemá smysl pokoušet se v pětapadesáti žít, jako by nám bylo třicet nebo čtyřicet. A proč bychom to také dělali? Daleko zábavnější a pro člověka přínosnější je místo toho se rozvíjet DÁL.

V patnácti přece nikdo netouží žít jako v pěti a ve třicítce jako v patnácti. V patnácti si obvykle nehrajeme s panenkami nebo s autíčky a ve třiceti nebudeme šílet ze stejné muziky, jako v patnácti.

Určitě to ale neznamená, že bychom ze života měli menší potěšení. Jenom nám je přináší něco JINÉHO. A to je jenom přirozené.

Mnohokrát jsem od mnoha různých lidí slyšel o zajímavém fenoménu. Zhruba mezi 50 – 55 lety má spousta z nich pocit, jakoby v životě něco skončilo, uzavřelo se. A něco dalšího, co mělo zároveň začít, nepřišlo. Zjednodušeně řečeno, v životě vznikla jakási pauza. A ta, jakkoli je to smutné, může trvat velmi, velmi dlouho. Někdy až do konce života.

Co si s tím počít?

Všechno je dáno cílem, který si dáme. Lidé si pro období po padesátce obvykle stanoví jako cíl nežít hůře než před tím: nemít horší zaměstnání, nevypadat o nic hůř, než dřív, nosit stejné oblečení, nemít menší příjmy, netrávit hůř dovolenou…

Má pak nějaký smysl se divit, že řada lidí má po padesátce dřív nebo později pocit, že se jejich život zastavil? Vždyť jak jinak by to mohlo být, jestliže všechno, o co usilují, je opakovat sebe sama?



Zkuste si vytýčit cíl docela jiný: žít LÉPE než před tím. Mít ze života větší potěšení. Víc se bavit, užívat si daleko zajímavější dovolené, vypadat líp a silněji a s větším zápalem milovat. Jen to zkuste a záhy zjistíte, že váš život dostal nový náboj a smysl.

Že je to nemožné? Ale proč vlastně?

Pokud si myslíme, že po padesátce nebo tak nějak přibližně náš rozvoj končí, dokud se jen zoufale držíme minulosti jako zářivého vzoru a ze vší síly se snažíme žít jako dřív, můžeme si o pohodě a radosti opravdu nechat jenom zdát.

Radost i potěšení ze života se v tomto věku objeví, jakmile přestaneme lpět na tom, jak jsme žili dřív, jakmile si uvědomíme, že život pokračuje, mění se, rozvíjí, nabývá nových podob a nových krás. Jakmile si dovolíme ho žít, nacházet nové zábavy, nové přátele, nové činnosti a nová – jiná – potěšení.

Ve srovnání s generací našich rodičů máme k dobru pětadvacet let. Čtvrt století! Nenechme si je utéct.

V. Jakovlev