Křivda, jíž se nikdo nedopustil

Křivdy bývají různé. Je důležité je rozlišovat. Já je dělím na skutečné a domnělé. Hned to vysvětlím: 1) Byli jste s někým na něčem domluveni, oprávněně jste tedy něco čekali. 2) Neměli jste žádnou domluvu, tedy ani nějaký nárok něco očekávat. Když se věc nerealizuje, pak v prvním případě jde o křivdu skutečnou. V tom druhém o domnělou – nebyla domluva, vaše očekávání nemělo žádný podklad.

Musím rovnou zůraznit, že i při domnělé křivdě emoce vůbec domnělé nejsou. Domnělý je pouze důvod naštvanosti, naštvanost sama je zcela reálná. Pocit křivdy skutečný. Přitom však se neopírá o žádný základ, nic nebylo dohodnuto, nic nebylo slíbeno. Ten, kdo se cítí dotčen, se ovšem domnívá, že k tomu má reálný důvod. Občas se může najít několik lidí, kteří tuto iluzi sdílejí s ním a podpoří ho.

99 procent křivd jsou křivdy, jichž se nikdo nedopustil. Jsou to naše nesplněná očekávání, nikoli dohoda s někým. Něco jsme od někoho čekali, ale on to neudělal. Uvádím několik dost rozšířených příkladů:

Jedna kamarádka volá druhé a navrhuje jít do kavárny/kina/po nákupech. Ta druhá odmítne. Má snad první z nich důvod se rozzlobit? Jistěže ne. Ta druhá je svobodný člověk, nikdo od ní nemůže žádat, aby do kavárny či jinam šla, jestliže nechce. Že se už deset let kamarádí, není žádný důvod. Během těch deseti let nepodepsaly žádnou smlouvu o tom, že jedna s druhou MUSÍ chodit do kavárny. Dělaly to z dobré vůle, ne z povinnosti. Jestliže člověk třeba i deset let něco z dobré vůle dělal, vy jste čekali, že to udělá znovu a nedočkali jste se, je to váš problém, vaše iluze, vaše očekávání, které neodpovídalo realitě.

Manželka se naštve na muže, že neumyl nádobí. Muž se naštve na ženu, že neudělala teplou večeři. Jaké důvody k tomu mají? Mají snad předmanželskou smlouvu o tom, že v manželství on bude mýt nádobí a ona vařit večeře? Ne. Dělali to oba dobrovolně.Ani jeden z nich se ne druhém nedopustil žádné křivdy.

Děti se hněvají na rodiče, že se jim od nich toho či onoho v dětství dost nedostalo. Ale rodiče jim dali tolik, co mohli. Jestli to bylo málo, tak zkrátka víc neměli. Naštvat se proto na ně je jako naštvat se na kočku, že neštěká a nehlídá byt. Věřte, že kvůli vašemu naštvání to kočka dělat nezačne. Nemůže. A nemůže ani za vaše očekávání.

Rodiče se zlobí na děti, že za nimi málo přicházejí a nevěnují jim dost pozornosti. Děti žijí svůj život. Už dávno byl čas se s tím smířit a věnovat se sami sobě. Rodičovský pocit křivdy je posledním zoufalým projevem snahy udržet děti u sebe. Děti jsou však živé, přišly na svět, aby žily svůj vlastní život. A pro rodiče udělají přesně tolik, kolik v sobě mají lásky a vděčnosti.



Musí nebo nemusí?

Klienti se mě často ptají, co kdo musí. Čím je kdo komu povinen. Uvádím nejčastější příklady dotazů a svých odpovědí:

1. «Jak to, že nemusí? Já na něj/ni spoléhám!» Ať spoléháte nebo ne, je to čistě vaše věc a samozřejmě na to máte právo. Toho druhého to však k ničemu nezavazuje. Opakuji. Naše očekávání dotyčného k ničemu nezavazuje. Vždyť si to zkuste obrátit a hned vám bude všechno jasné. Představte si, že vám někdo řekne: „Spoléhal jsem, že mi půjčíš auto/půjčíš peníze/koupíš kožich…“

Hned máte na jazyku, že nic takového dělat nemusíte, že ano?

2. «Ale vždyť to vždycky dělal/a!»

No ano, dělal/a, z dobré vůle. A teď přestal/a. Pro lepší pochopení vám povím anekdotu:

Každý den chodí Roubíček kolem žebráka na rohu hlavní ulice. Každý den mu dává dvacetikorunu. Trvá to mnoho let, až jednoho krásného dne dá Roubíček žebrákovi jen desetikorunu. Žebrák hlasitě úpí: „Co je, co je, pane Roubíček? Něčím jsem jich urazil?“ „Ale vůbec ne“, uklidňuje ho Roubíček. „Jenomže jsem se oženil a už nemůžu tolik rozhazovat“. Na to žebrák: „ Lidi, slyšíte to?Tak voni se voženili a já mám vydržovat jejich rodinu?“

Je to nepříjemné, ale je to pravda. Nikdy nemůžeme mít záruku, že pro nás někdo bude dál dělat to, co dělal po mnoho let. Na žádnou záruku ani nemáme právo.

3. «Proč s ním/ní mám o tom mluvit? Copak to sám/sama nechápe?»

Protože všichni lidé nemyslí jako vy. Někteří mají tu drzost, že uvažují jinak:).

4. «Tak se to patří!»

Tak se to patří kde? Kdo o tom rozhodl? U vás v rodině se to tak patřilo? A v jejich v rodině se to patřilo jak? U různých lidí se věci „patří“ různě. Právě proto se lidé musejí domlouvat. Kdyby se u všech všechno „patřilo“ stejně, chodili bychom jako v Severní Koreji všichni v šedém obleku, se stejným účesem. Díky Bohu jsme každý jiný a nemusíme se bát dát to najevo.

5. «Takže mě nemiluje!»

Tato manipulace se jmenuje „Když miluješ-musíš“. Správná odpověď zní asi takhle: «Láska je jedna věc a kožich druhá. Miluju tě, ale kožich ti nekoupím, protože na něj nemám». Láska je dobrovolná, nemůže být povinností.

6. «Vy psychologové jste pěkní! Podle vás nikdo nic nemusí! Kdyby to tak bylo, tak by nebylo nic – ani rodina, ani žádné vztahy!»

Když nikdo nic nebude dělat, pak samozřejmě nevytvoří ani rodinu, ani vztah. To je pravda. Ale bude-li to dělat z povinnosti, vybuduje vztah, ze kterého každý bude chtít leda utéct. Jistěže je třeba něco pro své blízké dělat. Jenomže ne z povinnosti, ale z lásky a vděčnosti, tedy zcela dobrovolně. Vztah pak nebude zátěží, ale příjemným setkáváním.



Co dělat?

Vraťme se na začátek. Máme tedy dva druhy křivdy: reálnou a domnělou. Co si s těmi domnělými počít?

Je to jednoduché: omluvit se. Žádali jste od někoho něco, co nemůže nebo nechce poskytnout. Žádali jste něco bez jakéhokoli nároku. Obviňovali jste ho, že vám to nechce poskytnout. Takže logicky se teď musíte omluvit.

– Promiň, že jsem se urazila, když jsi neumyl nádobí… Díky, že to někdy děláš.

– Promiň, že jsem vyžadoval teplou večeři. Choval jsem se jako malý kluk… Díky, že ji někdy uvaříš.

– Promiň, že jsem se urazila, že nejdeš do kavárny…

– Promiňte, rodiče, že jsem od vás žádal nemožné…

– Promiňte, děti, že jsem vás chtěla udržet doma… Děkuju, že mi někdy pomáháte.

Tak se můžete vrátit k rovnováze, k normalitě vztahu. Vím dobře, jak těžké je něco takového říct, kolik úsilí to vyžaduje. Málokdo rád přizná vinu. Domnělá křivda nám často nasadí klapky na oči a obviňujeme dál a dál.

Jsme-li však schopni tohle říci, pak jsme v životě znovu tak říkajíc sami za sebe. Přesněji řečeno, víme, že jsme v něm sami za sebe byli vždycky, ale závislost a lpění na druhých nám bránily si to uvědomit. Proto je tak důležité dokázat se omluvit za to, že jsme pociťovali a vyčítali domnělou, zdánlivou křivdu.

Ukřivděný člověk je závislý. Je jako dítě. Jeho nálada závisí na ochotě jiných naplňovat jeho očekávání. Křivda je způsob, jak řídit svůj život zprostředkovaně, přes ovládání jiných osob. Řekněme rovnou, že způsob velmi nespolehlivý.

Dokážeme-li za své domnělé křivdy přijmout odpovědnost, přestaneme záviset na jiných lidech. Omluva znamená, že přijímáme svou dospělost a samostatnost. A nehodláme využívat jiné.

Závěr

Reálné křivdy vyžadují kompenzaci. Ty domnělé vyžadují přiznání vlastní viny a závislosti. Je to neobyčejně těžké a je třeba přitom překonat značný odpor. S uměním zacházet se svými domnělými křivdami přichází dospělost a samostatnost.

A. Musikhin