«Spřízněné duše» aneb být sám sebou

Co znamená být sám sebou?

Já jsem já, řeknete si. Copak to neznamená, že jsem sám sebou?

Ale ono to není tak jednoduché. Člověk má nějaký obraz, nějakou představu sebe sama. V tom je jeho dar i jeho prokletí. Člověk dokáže svatosvatě věřit, že tou představou chovanou o sobě samém skutečně je. Vidí-li ho ostatní jinak, je silně rozhořčen. Čím více je obraz, představa sebe sama vzdálena realitě, tím větší úsilí musí člověk vynakládat, aby dokázal opak. Vydává tedy své síly na to, aby se zalíbil, aby byl zajímavý. Čím více se snaží udělat dojem, tím více se vzdaluje sobě skutečnému. Což znamená, že účinek jeho snahy bude přesně opačný. Takový člověk je v našich očích stále menší, je pro něj stále těžší udržet si naši pozornost. Snad může svou upadající, zmenšující se osobou vzbudit lítost, rozhodně však ne nadšení. I když i nadále bude lpět na své naprosto nepřirozené představě o sobě a bude se dál za každou cenu pokoušet dokázat pravý opak své malosti a tvrdohlavě trvat na své síle či výjimečnosti, vycítíme jeho faleš. Jeho úsilí zůstane bez efektu. Pokud si zvykl lhát sám sobě už před dlouhou dobou, ani si své falešnosti nemusí být vědom. Vůbec nemusí zaznamenat nesoulad zející mezi jeho přáním a skutečností.

Kdyby si dokázal přiznat, jaký skutečně je, kdyby měl sílu „se kát“, jeho poctivost by si nás mohla získat. Vzbudila by náš upřímný zájem, protože v okamžiku, kdy přizná svou vnitřní pravdu, objevuje se člověk skutečný, takový, jaký je. Stává se sám sebou a my ho konečně doopravdy vidíme. Dokáže-li přiznat, jaký je uvnitř, stává se sebou – opravdovým.

Hlavní tedy je umět si přiznat, „jak se věci mají“. Pokud to člověk dokáže, mohou se teprve věci hnout z mrtvého bodu. Dokážeme-li si o sobě přiznat pravdu, pak ono přiznané se okamžitě začne měnit! To je podstata tohoto životního tajemství. Konečně se věci pohnou, konečně proudí skutečný, energií naplněný život.



Když stále hlouběji rozkrýváme vnitřní pravdu o sobě, naplňujeme se energií a rozvíjíme se. Odhalení o sobě samém, ať už příznivá nebo nepříliš vábná, nás přivádějí do stavu jednoduše vyjádřeného zvoláním „Heuréka!“ Je to stav plný síly.

Jestliže vynakládáme úsilí na „zdát se“, nikoli na „být“, vykrádáme sami sebe. Když utrácíme síly na „zdát se“, když nepřijímáme to, co skutečně máme, tělo onemocní. Neutvrzujeme sami sebe. A to je cesta ke ztrátě energie.

Přijetí sebe sama jakéhokoli je cestou k získání energie. Člověka však často sráží fakt, že dnešní svět má své „modly“. Ty jsou masově pokládány za vzor, jsou oblíbené, módní a žádoucí: úspěch, zábava, krása, mládí. Moderní člověk má bohužel sklon nevěřit sám sobě, ale tomu, co se mu předkládá jako hodnoty. Nemá-li jich sám v sobě dost, pokouší se je předstírat.

Má-li někdo odvahu projevit se, jaký je, zapůsobí kouzlem osobnosti. Charismatem. I kdyby jeho „obraz“ nebyl dokonalý, bude se líbit. Mnozí sice vůbec nepochopí, proč se jim ten „obraz“ tak líbí, co je příčinou, ale budou se pokoušet charismatického člověka napodobit. Aby vypadali lépe. Aby také zaujali.

Jenomže to bohužel nebude fungovat. Napodobováním něčích vnějších projevů se určitě nestáváme více sami sebou. Cizí projevy nejsou vaší, ale jeho pravdou, jeho originalitou, jeho původností. Být sám sebou – to je celé tajemství síly osobnosti a osobního kouzla.

Vemte si například kočku. Nijak se nesnaží dokázt nám, že je kočkou. Upírá svou osobní sílu na to, aby přežila, nikoli na to, aby se zdála kočkou. Aby se zdála lepší, než je. Proto jí věříme. Charisma přirozenosti se dotýká každého.

Tajemství je to prosté. Spočívá v opravdovosti toho, co kočka vysílá. Co je zvenčí, je i uvnitř. Kočka, stejně jako strom nebo jiný přírodní objekt, je sama sebou. Nemyslí na svou představu o sobě. Cítí sama sebe. Tímto cítěním sebe sama také žije, plně a naprosto sama sebou. Žít sám sebe, nikoli svůj obraz. V tom je tajemství přitažlivosti, osobní síly a kouzla.

Proto můžete být sebeskvělejší řečník, sál může být zcela stržen vaším projevem, avšak v okamžiku, kdy na scénu vyběhne kočka, do okna vletí pták anebo se vedle vás objeví maličké dítě, nedokážete jim konkurovat. Jsou totálně tím, čím jsou.

Nepřítomnost obavy ze „ztráty lesku“ a sebekontroly ovládající většinu lidí vytváří prostor pro lehkost a přirozenost. Pauzy vedle takového člověka jsou skutečnými pauzami, prostými jakýchkoli hodnotících myšlenek, naprosto uvolněnými a prázdnými. V té prázdnotě, kterou nám dotyčný poskytuje, poskytuje nám zároveň i prostor, v němž konečně dokážeme zaslechnout sami sebe…



Vedle přirozeného člověka, který nepáchá násilí sám na sobě, cítíme, že si můžeme dovolit uvolnit se a být více sami sebou (pokud se ovšem nezačneme snažit zalíbit se mu).

Člověk, který je sám sebou, se „nepřetváří“, ani nijak sám sebe neodsuzuje. Nebude tedy ani nás nijak hodnotit, usměrňovat, korigovat a předělávat. A to má nesmírnou cenu. Přijetí je v dnešním hyperhodnotícím světě velmi deficitní.

Lidé v zásadě přijímají jeden druhého pouze podmíněně. Stejně tak sebe sama přijímají pouze podmínečně. Podle stupně souladu se svým obrazem, se svou představou o sobě samých. Těch, kteří dokážou ukázat nesoulad mezi svou představou a skutečným já, se straní. Vyhýbají se jim. Je to však slepá ulička, která vede ke ztrátě kontaktů, možností, energie, k únavě a apatii.

Ve společnosti lidí, kteří jsou sami sebou, můžeme i zvnějšku být tím, kým jsme uvnitř, ukázat svou přirozenost, rozvíjet se a tvořit.

Stýská se nám po sobě samých a ceníme si lidí, kteří nás sobě samým dokážou vrátit. Tak se rodí pocit domova, pocit spřízněnosti duší.

N. Valitska