Uražené mlčení je ve vztahu cestou do pekel

Jak muži, tak zejména některé ženy se rády urážejí. Svou uraženost používají jako „výchovnou“ metodu vůči partnerovi. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o psychický nátlak a manipulaci. Žena se na partnera uráží pro jeho chování, pro jeho skutky či slova, urazí se třeba i proto, že má špatnou náladu, což partner hned nevycítil a pokouší se ho potrestat odtažitým chováním a mlčením. Domnívá se, že svým uraženým mlčením něčeho dosáhne.

Na dost mužů to i zabírá. Muž zkrátka nevydrží psychický nápor a přichází se s ženou „usmířit“, dává jí dárky. Ne proto, aby jí udělal radost, ale proto, že žena vytvořila takové podmínky, ve kterých psychicky zdravý jedinec nedokáže existovat. Muž se tedy snaží zbavit emocionálního tlaku.

Uraženost vztah neupevňuje. Poznenáhlu ho podemílá a ničí. Zdůrazněme, že být uražená rovněž není nic snadného. Žena v sobě musí vybudit velmi nepříznivou energii, koncentrovat se na nepěkné myšlenky, musí se utvrzovat ve stavu ublížené mysli, nesmí se usmívat ani bavit. Uraženost tak podrývá její vlastní duševní a emocionální vyrovnanost. Navíc stav dusivě působí i na psychiku lidí kolem. A už vůbec nemluvíme o dětech, které tuto atmosféru vnímají velice citlivě a odnášejí ji nejrůznějšími frustracemi a jinými psychickými traumaty.

Uražené mlčení vyjadřuje vzdor a snahu potrestat. Žena chce partnera k něčemu donutit a pořádně ho podusit. První reakcí na uražené mlčení bývá nepochopení – o co jde, co se děje? Následují pokusy zjistit příčinu, pak spor, vztek a nepohoda. Čím déle tichá domácnost trvá, tím těžší je pro oba, ženu i muže, se v konfliktu dál orientovat. Co se vlastně stalo? Co žena chtěla? Co se jí dotklo? Místo aby došlo k rozmluvě, v níž by se věci vyjasnily a dala by se najít cesta k nápravě, nastává dlouhé, dusivé ticho. A jestliže na počátku mohla stát i úplná maličkost, trvající ticho ji nafukuje do neuvěřitelných rozměrů. I když se jeden z partnerů pokusí mlčení prolomit, brzy se oba uchylují k výčitkám a novému mlčení.



Mlčení je jistě také formou komunikace. Krátkým mlčením můžeme dát partnerovi najevo, že se nám nelíbí něco, co udělal. Že si nepřejeme, aby se to opakovalo. Jestliže však výpadek komunikace přeroste únosnou mez, jestliže nedojde k vyjasnění příčiny pocitu urážky a křivdy, stává se uražené mlčení zdrojem nejistoty, těžkého stresu a také odcizení.

Žena by měla dokázat zeptat se sama sebe, proč mlčí. Čeho chce dosáhnout, k jakému dospět cíli. Chce partnera jen potrestat, podusit ho, chce ho zranit nebo převychovat? A jsou to reálné snahy? Čeho může svým mlčením vlastně dosáhnout?

Stanovisko psychologů v této věci je jednoznačné. Mlčení může být formou jakéhosi trestu, ale rozhodně nezabere jako výchovný prostředek. V této snaze je zcela kontraproduktivní, vždyť partnerovi nesdělíte to základní: čeho se podle vás dopustil, co vám způsobil. Účinnost mlčení je krátkodobá, velmi rychle se vyčerpá. Usilujete-li o nápravu věcí, o zkvalitnění vztahu, je jedinou cestou rozmluva, dialog, komunikace. Třeba i s hádkou. Lidová moudrost říká, že moudřejší ustoupí. Má-li být vztah harmonický, je umění ustoupit vyloženou nutností. Uražené mlčení je ve vztahu leda cestou do pekel.