Hodně lidí opakovaně navazuje citově závislé vztahy. A to zcela vědomě. Horečně usilují o jakési splynutí duší, snaží se co nejdříve zbavit nemilované samoty jako něčeho strašného, jako toho nejhoršího, co je vůbec v životě může potkat. Proč o podobné vztahy opakovaně usilují, je víceméně jasné. Je to něco známého, něco bezpečného, je to cesta nejmenšího odporu.
Jak si ale počínat, aby se člověk znovu neocitl v citově závislém vztahu? Cesta existuje. Není snadná, zato je velmi prospěšná.
V jejím rámci je velmi důležité projít obdobím samoty.
Když člověk existuje ve vztahu, mnoho věcí vidí prizmatem slova „MY“. Sám sebe upozaďuje nebo se naopak prosazuje na úkor partnera. Totéž dělá i jeho „polovice“. Čím jsou udržovány závislé vztahy, není těžké odhadnout. Jestliže nemohu žít bez tebe, jsem hotov nebo hotova udělat cokoli, abys mi nikam nezmizel/a. Včetně potlačení svých vlastních potřeb, nespokojenosti i snů, pakliže nezapadají do našeho „MY“. Závislý člověk patologicky potlačuje své vlastní zájmy a potřeby, a ztrácí tak vlastní osobnost. Je zřejmé, že na takovém spojení není nic dobrého, nic zdravého. V žádném případě nemůže zajistit cestu k souladu a štěstí, k oboustrannému rozvoji partnerů ve dvojici. Jediné, co je zaručeno, je hromadění napětí a oboustranné nespokojenosti.
Smysl období samoty rozhodně nespočívá v trápení a čekání, kdy už to skončí a objeví se nový kandidát na citově závislý vztah dvou polovic, ale v tom, aby se člověk naučil být sám sebou. A také sám se sebou. Aby svůj život postupně zaplnil zajímavými lidmi, činnostmi a událostmi vyhovujícími právě jemu. Takzvanými zdroji – něčím naplňujícím, rozvíjejícím, zajímavým a příjemným.
Není to cesta pro všechny, je určena lidem silným duchem a pevným v psychologickém slova smyslu. Zejména v prvním období znamená samota také obtíže, které ne každý dokáže zvládnout. Ničím a nikým neomezovaná, zcela nezvyklá svoboda může zneklidňovat. Je to období pauzy, kterou se člověk teprve musí naučit něčím vyplnit.
Jenomže čím naplnit svůj život, aby přinášel více radosti a méně trápení? V minulosti to byly potřeby partnera nebo „MY“. Nyní však „MY“ neexistuje. Vzniká prázdnota. A ta samozřejmě může děsit, vyvolávat sklíčenost a nutkání vrátit věci zpět. To je lidsky zcela pochopitelné.
ALE… samota mnohému naučí. Změní naše vnímání sebe sama i vnímání jiných. Přivádí nás k možnosti vzniku vztahu dvou „celých“ lidí, nejen neúplných polovin, které jedna bez druhé zkrátka nepřežijí.
Kdysi dávno, ještě ve věku dospívání, jsem rovněž chovala romantické (a naprosto pomýlené) představy o tom, že jeden jediný člověk mě může uspokojit absolutně ve všem – přinese mi štěstí, radost a vůbec zaplaví můj život celou škálou kladných emocí. Teprve zkušenost samoty tuhle mou představu blahodárně rozptýlila, což náramně prospělo mému zrání a dospění ve zralou osobnost. Pochopila jsem, že pro různé životní oblasti, různé činnosti a různé vztahy nacházíme různé způsoby naplnění a také různé lidi. A že to je naprosto NORMÁLNÍ.
Nejvýraznějším příznakem „oddělenosti“ a schopnosti zdravého vztahu je zájem o toho druhého jako o osobnost, nikoli jako o potenciální „druhou polovici“. To znamená, že dotyčný nás zajímá a je pro nás důležitý sám o sobě, ne jako výhledová součást „MY“. Jeho názory, jeho způsob vidění světa a jeho zájmy nás zajímají, i když je třeba vůbec nesdílíme.
Budování vztahů citově NEzávislých totiž vychází nikoli z obav ze ztráty partnera a ze strachu ze samoty, ale z přání být spolu.
Co dalšího nám může přinést cenná zkušenost samoty?
Jestliže jste dříve snívali o tom, jak se všem zalíbíte a žili jste především pro všeobecnou chválu a náklonnost okolí, teď vás tato touha nejspíš opustí.
Budete se chtít v první řadě líbit sami sobě. Budete chtít žít v míru a harmonii se svými nejhlubšími hodnotami. Pro okolí je to možná nepříjemné, je to však přiměřená cena za právo být sám sebou.
Jestliže kdysi jste pociťovali stálou potřebu uznání a vděčnosti, pro jiné byste byli bývali udělali všechno a styděli byste se jim říci „ne“ nebo přijmout za to peníze, nyní si tohle blaho rádi odpustíte.
Budete vnímavě naslouchat svým pocitům a respektovat vlastní meze. Vypadá to možná sobecky, ale spíš půjdete na předem objednanou manikúru, než abyste za někoho dělali něco, co může docela dobře udělat sám, jen kdyby se mu chtělo zvednout pozadí ze židle.
Jsou jistě i výjimky. Jsou však uvědomělé. Jestliže pro někoho něco udělám, pak nikoli z obavy, že ztratím jeho přízeň nebo pro vnucený pocit povinnosti, ale ze sympatie. V rámci dobrovolného rozhodnutí.
Vymizí i podvědomé očekávání odměny od okolí, od světa, od pánaboha…
Projdete-li zkušeností samoty, téměř jistě přestanete pociťovat stud za svá přání a potřeby. Snadno a zcela volně budete sobě i okolí dávat znát, co potřebujete.
Zbavíte se pocitu přímo nutkavé potřeby vždycky dokonalého zevnějšku a vydávání nemalých sil a prostředků na jeho udržování. Budete si jisti, že váš život není žádná souhra okolností a už vůbec ne zásluha někoho jiného. Je to především výsledek VAŠÍ vědomé volby a vašeho úsilí. A opravdu nedovolíte ani sobě ani nikomu jinému, aby shazoval výsledky vašeho úsilí. Je to VÁŠ život a VÁM se líbí právě takový, jaký je.
Samo o sobě se rovněž vytratí přání všechny zachránit, všechny udělat šťastnými.
Změny jsou nepohodlný a dosti bolestivý proces a každý se musí sám rozhodnout, zda je připraven jím projít nebo ne. Nikdo určitě není povinen měnit se jenom proto, aby udělal radost nebo přinesl uspokojení někomu jinému. Jestliže se někdo rozhodne neměnit nic a být i nadále nešťastný, dokážete už toto jeho rozhodnutí v klidu přijmout. Sami se však rozhodnete jinak.
Kdo projde zkušeností samoty, zbaví se také zvyku snášet něco, co mu je nepříjemné a přestane se nutit do věcí, které mu nevyhovují. Dokáže nahlas a zřetelně říci, že se mu něco nelíbí, že tak a tak se s ním zacházet nebude, protože si to nedá líbit. A především tak se sebou přestane zacházet sám.
Přestane se proklínat za každý nezdar, za každou chybu, přestane se bát trapasů i možnosti, že řekne nebo udělá něco nevhod. Každý má právo i na nepříjemnou zkušenost a nic nepokazí jenom ten, kdo nic nedělá.
Zmizí panická obava z rozpadu vztahu. Křečovitá snaha zachovat vztah za každou cenu se stane minulostí. Zpočátku to budí strach a není to snadné, jakmile však dokážete povolit stisk svého úsilí o udržení vztahu, uleví se vám. A s údivem spatříte v partnerovi nikoli pouhého statistu svého scénáře, ale samostatnou a rozvíjející se Osobnost.
Zbavíte se přání jednat vždycky a za všech okolností správně, jen abyste se vyvarovali nezdarů a chyb. V životě každého člověka mají nezdary a chyby své místo a jsou cennou zkušeností, ničím víc. Omyly nejsou žádná tragédie. Dokážete-li si s nimi správně poradit, změní se v jeden z vašich zdrojů.
Své vnitřní hodnoty se naučíte rozpoznávat a vnímat SAMI, nezávisle na vnějších okolnostech. Abyste byli úspěšní, nemusejí vaši cestu lemovat každodenní převratné úspěchy. Důlěžitější je cítit se šťastný. Nejdůležitějším kritériem vaší úspěšnosti je vaše schopnost mít rád a přijímat sám sebe.
V mnohém vznik těchto schopností a dosažení takového stavu ovlivní právě období samoty a plného pohroužení do sebe. Nebojte se samoty, její síla bývá léčivá a transformující.
Tamila Dnicheva
Jak jednat s jízlivými lidmi: 6 užitečných postupů
O síle slov „Mám tě rád“