Občas to vypadá, že ničit nám nervy je pro dítě tou nejlepší zábavou. Vezmete je například na procházku nebo na nákup. A najednou ho něco popadne a začne vyvádět jako pominuté, aniž by reagovalo na jakékoli vaše výzvy k uklidnění. Co si v takové situaci počít a jak zachovat klid? Toto je nevelký příběh jistého dědečka, který zná tajemství, jak postupovat v případě opravdu, ale opravdu velmi protivně zlobícího dítka.
Jedna paní stála ve frontě u pokladny v hypermarketu. Před ní byl dědeček s mírně řečeno velmi neposlušným vnukem. Chlapeček držel v náručí plno čokolád a dalších sladkostí. Přesto však ječel a ustavičně se zmítal ze strany na stranu, div neskácel vozík, na kterém seděl. „Jen klid, Pepíčku, klid. Už jen chvíli… Hodnej kluk“. Dítě za minutu znovu spustilo jek a dědeček znovu klidně pronášel svou mantru: „Všechno je OK, Pepíčku, už budeme na řadě. Už jen chvilku a pojedem domů. Vydrž, chlapče“.
Když byli na řadě, malý ďáblík rozházel všechno, co držel, po pokladně i po zemi. A dědeček opět klidným hlasem konejšil: „Jen klid, Pepo, jen klid, pohoda, klídek. Za pět minut budem doma. Jen se uklidni“.
Chování a výdrž toho pána ženu doslova konsternovaly. Když vyšla ven, neváhala a šla k autu, kde děda zrovna zapínal vnuka do sedačky:
—Nic mi do toho není, ale musím říct, že jste fakt třída! Takového kliďase jsem už dlouho neviděla! Takhle udržet nervy na uzdě a ještě toho kluka utišovat… klobouk dolů! Ty máš, Pepíčku, štěstí, že máš tak hodného dědečka!
—Děkuju vám — pravil ten pán. —Pepíček jsem já. Tenhle malý ničema se jmenuje Patrik.
Tajemství domluvy se „zlobivým“ potomkem.
„Mami, já chci tuhle hračku“, aneb jak dítě naučit hospodařit s penězi