«Odstranit mámu ze života». Co znamenala tahle ukvapená slova?

Toto je příběh o důležitosti úmyslů. Přesněji o důležitosti správného zformulování svých úmyslů.

…Bylo to v ten den zvláštní posluchačstvo: ředitelé škol, učitelé a vychovatelé. Do posluchárny se vešlo asi dvě stě lidí. Probírala se témata související s psychologií vzájemného jednání a komunikace. Rozebíraly se konkrétní situace. Mělo to svižné tempo, přítomné tohle téma opravdu zaujalo a začali se ptát – jedna otázka byla záludnější než druhá. Téměř na konci, když už jeden druhému rozuměl na půl slova a pojmové pole bylo všem jasné, se začaly objevovat také otázky osobnější, vztahové a rodinné.

A co si mám počít se svou matkou? — ozval se náhle dotaz odněkud z prvních řad.

Mladá žena, která ho položila, byla evidentně dost rozrušená. Vyzvala jsem jí, aby blíž objasnila situaci, kterou by chtěla řešit. Emotivně vyprávěla, jak ji matka od dětství přísně držela a jak moc ji to trápilo. „Máma měla vždycky ta nejsprávnější pravidla. Ona vždycky nejlíp věděla, co se má“, nedovolila dcerce mít vlastní názor a za každou chybu ji tvrdě trestala. To byly její vzpomínky na dětství. Matka jí povolila šňůru teprve nedávno, protože to se přeorientovala na dorůstající vnučku. A historie se opakuje:

—Poslouchám, jak s ní mluví, jak ji nutí jíst, dělat úkoly, brát si teplé punčocháče … a najednou úplně ztuhnu, jako kdybych měla svázané nohy i ruce… Strašně si přeju dcerku tohohle zbavit. Už jsem mámě mockrát vyhubovala. Urazila se. Ale komandovat nepřestala.

«Vyhubovala jste jí»— to znamená co, upřesňuju si.

— No, naštvaně, samozřejmě. Když už to fakt nešlo. Říkám jí «Mami, nech toho! My si s tím poradíme samy. Už je dost velká, může se rozhodnout sama». Často se mi chce jí říct: « Mami, já už mám toho tvého poučování až po krk. Mě jsi dusila a teď chceš dusit i jí?» A někdy jsem to i řekla. No – vlastně křičela. Máma práskla  dveřmi. Několik dní se neobjevila. Pak na to pozapomněla a všechno začnulo nanovo…

—A v čem tedy spočívá vaše otázka?

—Celý den se tu bavíme o vztazích, o komunikaci, jak předat svoji emoci a přitom nerozčílit a neublížit ani sobě ani tomu druhému. A já tu celý den hledám odpověď na svoji otázku a pořád jsem ji nenašla.

—A jaká je to otázka?

—Takováto: Jak jí mám říct, aby nás nedusila? Jak jí mám vysvětlit, že takovou její pomoc nepotřebujeme? Jak mám před ní ochránit svou dceru? Mámě taky nechci ublížit…

Všimli jste si? Postřehli jste, kde byl důvod «použít píšťalku»? Já jsem to zaslechla a vyzvala jsem ji: «Řekněte to jinak». Mladá žena zrozpačitěla.

—Takovou pomoc nepotřebujete… jakou tedy potřebujete? —začala jsem jí napovídat. – Mamince ublížit nechcete, co tedy chcete? Jaký je váš úmysl, jaký máte cíl?

—Cíl? Distancovat se… Odstranit mámu z mého a dceřina života.

Po zádech mi přeběhl mráz… Tvářila jsem se, že jsem se přeslechla. Šla jsem blíž k té mladé ženě a poprosila ji, ať opakuje, co řekla.

—Chci odstranit mámu ze života… Začala mi opakovat jednotlivá slova hlasitě a s přestávkami.

Trochu jsem se předklonila, abych se jí ještě trochu přiblížila:

—Slyšíte se, co říkáte?—nenechala jsem ji domluvit. A šeptem jsem po ní opakovala: «Odstranit. Mámu. Ze života»— to je skutečně vaším cílem?

V sále se rozhostilo ticho, kterému se obvykle říkává mrtvé.

Očividně ji to rozhodilo. Najednou si uvědomila, co vlastně řekla. Ať řekne cokoli, ať zvolí jakákoli slova, jestliže si tímto způsobem zformulovala cíl své promluvy, bude právě on čitelný ve všem: ve slovech, v intonaci i v gestech. Právě o tom se tu celý den mluvilo.

—To je hrozné… To jsem vůbec neměla na mysli.

—Jestliže však takhle vyjádříte své úmysly, pak všechno, co vyslovíte, ať zvolíte sebelepší výrazy, bude působit směrem k vašemu cíli. Začněte od cíle. Slova přijdou sama.

—Ale… já nechci, aby máma… Bože… chci, aby máma… No… je pro mě důležité, aby dcerka… Ne… je pro mě důležité, abych…

Ztichla a přemýšlela. V sále dál panovalo ticho.

—Víte,— pokračovala po krátké pauze— právě teď jsem si uvědomila, že tou svou přísností mě matka tak zocelila, že nám to s dcerou bohatě stačí pro obě dvě. Teď už si poradím sama. Jak mám tohle mámě vysvětlit?

Její intonace byla náhle docela jiná. Dokonce ta mladá žena najednou jinak vypadala. Jako by stáhla bodliny,.

—Jaký je tedy váš cíl? —trvala jsem na svém.

—Chtěla bych… mamince vysvětlit, že jsem jí moc vděčná… za to, že do mě vložila tolik sil. A že díky tomu už mám sama dost síly být stejně starostlivou a pečlivou matkou. Ráda bych ji uklidnila, že všechno zvládnu, vždyť mě učila ona sama. A že se podělím s dcerou o všechno, co do mě vložila ona, moje silná a milovaná matka.

Samozřejmě se jí slzy hrnuly proudem. Samozřejmě nejen jí. Mluvila chvějícím se hlasem. Ale bylo zřejmé, že prozřela. Že si něco uvědomila. K něčemu došla.

Pro mě to bylo jako dar. To se někdy stává. Člověku se chce o takový dárek s někým podělit.

Tak se dělím.