Význam odpuštění

V anamnéze nevyléčitelně nemocných psychologové často uvádějí, že pacient prošel velkým množstvím životních trablí a nepříjemností, je naplněn pocity křivdy a jde o hluboce nešťastného člověka. Když se pak setkáte s nějakým živým potvrzujícím příkladem tohoto konstatování, kladete si mimoděk otázku, zda skutečně není lepší zbavit se v životě všelijaké zátěže minulých křivd…

S odpuštěním pracuje jedna z psychologických metod – systémové konstelace. Přišel s ní německý psycholog Bert Hellinger, který říká, že odpouštět je vůle Boží (původně byl po mnoho let katolickým knězem), avšak my, lidé smrtelní, máme říkat: „Je mi líto…“, „Lituji…“ místo „Odpusť…“ a „Odpouštím…“. Vysvětloval to tak, že když říkáme „Odpusť“, stavíme sami sebe níže než toho, koho žádáme o odpuštění, zatímco jej povyšujeme.

Porušování přirozené hierarchie je jedním z klasických systémových problémů. Znamená to tedy, že nemůžeme odpouštět třeba rodičům (narodili se dříve než my a dali nám život, to znamená, že jejich význam je výš) a nemůžeme žádat o odpuštění své partnery (hierarchicky jsou nám rovni). Hierarchii neporušíme pouze upřímnou lítostí, protože litujeme jako rovný s rovným; zodpovědnost dělíme dvěma. Odpuštění samo necháváme na Bohu, Vesmíru atp.

Obecně má odpuštění znějící „Lituji…“ či „Je mi líto“… dvě části. První je přijetí, druhé propouštění. Nejprve tedy přijímáme to, že lidé nejsou dokonalí, my sami nejsme dokonalí, svět ani okolnosti rovněž nejsou dokonalé, neboli ten, kdo nám ublížil, tak jednal na základě své i naší nedokonalosti. Dokážeme porozumět, že za křivdou se skrývá nějaká osobní zvláštnost – během hádky nás rozjitří každá zmínka o rodičích, manžela zas popudí, když se hovor dotkne rodinných příjmů. Krom toho v křivdě samozřejmě hrají roli i zvláštnosti toho, kdo se křivdy dopustil. Ranil nás proto, že sám se cítí zraněn. Jestliže například znám zvláštnost svého muže spočívající v jeho touze po dokonalosti ve všem, pak vím, že když mi vyčítá, že jsem „špatná hospodyně“, odhaluje přede mnou ve skutečnosti svou vlastní zranitelnost.

Jestliže přesně chápeme, v čem byl zraněn ten, kdo nám ublížil a chápeme, proč se poraněni cítíme i my sami, nastupuje přijetí. Často je ovšem třeba k tomu, aby došlo k pochopení kdo komu ublížil a v čem, o věcech mluvit a porozumět jim. Musíme tedy riskovat, že budeme znovu poraněni, znovu nám bude ublíženo, znovu se budeme cítit poníženi – anebo dojde k porozumění, budeme přijati, objati a políbeni…

Když přijímáme, dělíme si zodpovědnost. Načež v určité chvíli jsme připraveni k tomu, abychom probrali to pravé, nezástupné téma – místo „špatné hospodyně“ je to krize třicetiletého muže, který bude muset změnit zaměstnání a u dotyčné „špatné hospodyně“ krize osobnosti, kdy bude třeba sebrat své sebevědomí z podlahy a pověsit ho co nejvýš, kam logicky patří. Pak nastoupí upřímná lítost, že někdo někoho poranil. Ale oba teď už budou vědět „proč“ a „za co“. Konflikt je zapomenut, promíjet něčí vinu už není třeba.

Alena Savenková