Kým jsme uvnitř a kým zvenčí?

Člověk může být na pohled hezký a uvnitř zcela prázdný. A naopak, někdo nepohledný může být vnitřně krásný. Takové jsou projevy vnější a vnitřní energie. Dnes se lidé zajímají především o vnější energii a rádi by ji ovládali. To však je iluze.

Indický duchovní Šríla Prabhupáda přicestoval na Západ poprvé ve svých sedmdesáti letech. Protože vyzařoval velikou vnitřní energii, přitahoval k sobě mnoho lidí, a to přes svůj neobvyklý vzhled – nosil tradiční indické oblečení – nedostatek peněz, vysoký věk atd. Co je zvláště nápadné, že k tomuto starému muži to táhlo především mládež, ačkoli ta mívá obvykle úplně jiné zájmy. Proč vlastně? Lidi přitahovala jeho neobyčejná vnitřní síla. Dokonalý člověk jedná pouze na základě vnitřní síly, kterou mu přináší jeho duchovnost.

Z pohledu vnější energie je absence materiálních přání a sklonů naprostým úpadkem. Jak někdo může nestát o dobrý zákusek, elegantní auto a krásnou ženu? Jestliže však každý bude chtít mít více, než má, jestliže každý bude chtít zvětšovat svůj majetek, pravomoci, finance atd, budou se nakonec všichni mezi sebou nenávidět a dopouštět se násilí kvůli vnějšímu dostatku. Svaté texty vybízejí všechny, aby se přiklonili k vlivu vnitřní energie; lidé ji však necítí, protože jsou připoutáni k té vnější.

Vnější energie je nastavena tak, že za určitých podmínek si můžeme užívat spokojenosti. Například je-li nám teplo, jsme v pohodlí a sytí, už se cítíme šťastni. Stačí, aby se změnila teplota nebo jsme pocítili hlad a pocit štěstí nás opustí. Vnitřní energie však na vnějších okolnostech nezávisí. Duše nemá žádná trápení. Jestliže trpíte, je zřejmé, že na vás působí vnější energie. Například v ohni tělo strádá, ale duše ne. Tělo můžeme rozbít na atomy, avšak duši ne, je nedělitelná.

Plujte na vlnách duchovnosti a nespadnete!

Šríla Prabhupáda se často se svými žáky procházel po břehu oceánu. Na velkých vlnách jezdili surfinisité. Mistrovi žáci se s jistým steskem dívali na mládence, vznášející se ve vlnách. Prabhupáda si toho všiml a řekl: „Takové jsou slasti materiálního světa: doslova několik vteřin se vznášíte na hřbetu vlny a pak nevyhnutelně skončíte ve vodě“.

Vnitřní energie, vnitřní slast nezávisí na vnějších faktorech, nezná žádný pokles, žádnou únavu. Ještě jeden příklad ze života, kdy lidé žijí na různém základě. Představte si muže, který celý den dřel jako bůvol, jak přichází večer domů. Večeře není hotová. Muž začne křičet, má hlad a vidí v tom, že večeře není připravena, projev neúcty k sobě. Avšak člověk naplněný vnitřní spokojeností, i když přijde domů hladový, si ani nevšimne, že na něj nečeká polévka a řekne své ženě: „Pojď, uvaříme něco společně, pomůžu ti. Vidím, žes neměla čas a nestihlas to. Jaký jsi měla den?“ Ženy mi určitě dají za pravdu, že po těchto slovech a upřímném projevu zájmu zapomenou v okamžení na svoje problémy a únavu, poběží do kuchyně a s radostí budou chystat jídlo. Cítíte ten rozdíl v energiích?

Naše tělo je automobil.

Naše tělo je machanismus seřízený přírodou. Jídlo, spánek, sex, obrana – tyhle čtyři potřeby vznikají automaticky, vůbec nad nimi nepřemýšlíme. V průběhu života dochází v organismu k výměně látek, jedny buňky umírají, nahrazují je jiné. Až se automat opotřebí a všechny jeho funkce jsou oslabeny. Starý automat bez vnitřní energie nikdo nepotřebuje a nikoho nezajímá, patří na smetiště. Závěr je jasný: musíme žít tak, abychom ve stáří měli vnitřní energii i bez vnější činnosti.

«Proč vlastně vůbec duše do toho stroje vchází?» — zeptáte se. Je to nezbytné, tělo je využíváno k poznání vnitřní energie. Lidé jsou dnes vykořisťováni kvůli penězům. Málokdo si dnes může dovolit pracovat jenom pro potěšení. Téměř všichni dřou a fakticky prodávají vlastní život za uspokojení svých potřeb. To je skutečné otroctví.
Jestliže se příliš snažíme kvůli vnější energii, znamená to, že uvnitř máme energie málo a na plný plyn se honíme za potěšením. Ve skutečnosti však potřebujeme přesný pak: kontrolovat a mírnit své pocity a rozvíjet a podporovat vnitřní energii.

Jak rozvíjet vnitřní energii? Je třeba nemyslet na sebe, ale na ty vedle sebe. Sloužit rodině, svým blízkým, být prospěšný společnosti a — což je ještě důležitější — duchovním vůdcům. V srdci každého z nás jsou semínka lásky. Nemají žádný materiální program, jaký má například DNK. Musíme je zalévat modlitbou, vděčností a upřímným smířením. Tehdy klíček duchovní lásky nejprve prorazí naším sobectvím a pak zamíří vzhůru, k Bohu. Kdo se zasvětil Bohu, žije v duchovním světě už tady na Zemi.

Začněte sloužit svým blízkým. Rodina je zkušebním místem, kde se dvě ega zbavují sobectví. V indických duchovních gymnáziích pro chlapce, když se dva žáci seperou, je učitel vyvolá do středu místnosti a řekne jim: „Chyťte jeden druhého za uši a dělejte, co chcete“. Nejdřív samozřejmě kluci rozpálení rvačkou tahají jeden druhého za uši, aby to bolelo. A bolí to, jenže oni se nepustí. Trvá to tak dlouho, dokud nepochopí, že se pustit zkrátka musejí. Stejně tak v manželství muž se ženou táhnou jeden druhého za uši. Po třiceti letech, když už mají uši potrhané, začnou chápat, že se vůbec nemuseli přetahovat. Je třeba pustit uši toho druhého a pustit do svého života Boha. Změnit priority a nesoustředit se na vnější energii, ale na tu vnitřní.

A.Hakim