O svém životě rozhodujte bez kompromisů. Jinak budete dělat to, co chtějí jiní.

Umění kompromisu můžeme ocenit v politice nebo diplomacii. Ale když jde o naši životní cestu, je kompromis hluboký omyl, druh sebeklamu podloženého strachem. Strach může mít různé důvody a kompromis různou povahu, avšak důsledek je jeden a tentýž: nežijete svůj vlastní život a pořádně nevíte, cože jste si to vlastně doopravdy přáli…

Pět typických příběhů o ničícím kompromisu

Příběh první – svatba na spadnutí, ale nevěsta si vlastně není jistá, jaký má k ženichovi vztah. Přemýšlí a uvažuje asi takhle: Hm, už je mi dost přes třicet a pořád sama být nechci. Za prvé. A za druhé, když jsem byla zamilovaná do Pepy, tak to sice bylo krásné, ale jak se zachoval? Jak to dopadlo? Já celé noci nespala a on mi zahýbal s jinou. A nakonec si vzal nějakou fiflenu. Takže celá velká láska mi byla jen pro zlost. Za třetí, matka pořád dotírá, že kdo přebírá, přebere. No a jasně, já nechci zůstat na ocet. Krom toho on je hodný a slušný člověk, má dobrou pozici, bude určitě dobrý táta a zahýbat taky nebude. Akorát že ho nemiluju.

Příběh druhý, o práci

Mladá žena ukončila filologii s výborným prospěchem. Ale pracuje jako asistentka vedoucího nevelké firmy prodávající krmné směsi. Logika, kterou se řídí, je následující: Výplata tedy není nic moc a mám daleko do práce a krmné směsi určitě nejsou to, o čem jsem snila, když jsem biflovala na zkoušky na romanistice. Ale dost lidí z oboru práci nemá vůbec. Jsou na podpoře. S filologií ze mě stejně milionářka nebude. V pět jsem doma a mám celý večer jenom pro sebe. Faktem je, že šéf člověka někdy nutí přijít i v sobotu, ale jindy si klidně můžu v práci číst a učit se italsky. Taky to nebudu dělat pořád, začnu posílat životopisy a uvidí se, něco nakonec najít můžu…

Příběh třetí – o přátelích

Starý mládenec, víceméně samotář. Aby nebyl úplně sám, pije nápoje, které mu nechutnají a je mu z nich špatně, ve společnosti lidí, kteří ho nezajímají. Co o tom říká? No, je to taková parta chlápků, co se scházejí pravidelně. Ne, že bych se s nimi bavil. Jak se napijí, hned spustí o fotbale a o ženských a člověk si připadá, že je znovu v páté třídě. Ale kdybych se s nimi nescházel, nepůjdu vůbec nikam. Takže když mi brnknou, že zase v osm, odpovídám, že už se oblíkám…

Příběh čtvrtý – o prázdninách v Římě

Žena, děti, práce, všechno je, jak má být, peněz nejsou sice mraky, ale je jich dostatek. A přesto jediný velký sen o jedné cestě si dosud nevyplnil. Rodina jezdí do Egypta nebo do Turecka. Přitom od mládí snil o tom, jak za první výplatu pojede do Říma a Benátek. Sen krásný, ovšem dražší než turecký nebo egyptský all inclusive pobyt. Člověk musí mít rozum, že ano. Nemusí mít všechno. Takže se vyfotí u pyramid, dá fotku na Facebook a je to.

Příběh pátý – o rodičích

Někdy si člověk ve čtyřiceti padesáti náhle řekne, že život je fuč a on ještě nebyl šťastný – jak to? Hledá viníky, pátrá v paměti a často „náhle zjišťuje“, že za všechno mohou rodiče. Například – až do páté třídy chtěl být hasičem, pak nějak nechtěl nic, ale když mu bylo patnáct, toužil po filosofické fakultě, pošilhával po katedře dějin a kultury zemí Asie a Afriky. Opravdu se připravoval, četl, studoval. Ovšem otec tónem netrpícím odpor prohlásil, že s jeho schopnostmi „něco málo nad průměrem“ to nemusí ani zkoušet, může mu říct předem, že se tam nedostane. Takže ať nahlíží věci střízlivě a rozumně a neblázní. Na zemědělku se dostane i on. Což se stalo. Studoval průměrně, pak začal hledat práci a teď si vydělává prodejem krmných směsí a závidí své asistentce, která vystudovala filologii.

Co vlastně je s těmito lidmi v nepořádku?

Všechny výše uvedené podrobnosti nejsou známy hned, postupně vyplouvají na povrch, když do mojí ordinace přicházejí lidé trpící chronickými depresemi, pocity slabosti, skleslí, protože nemají pocit naplnění ani v rodině, ani v zaměstnání. Prožívají krizi.

Rodiče, kteří ignorovali přání a touhy svých dětí mají skutečně vinu. Nejspíš sami také pracovali někde, kde je to nebavilo, oženili nebo vdali se možná čistě náhodně, doma se nikdy ani neobjali ani nepolíbili. Děti nasákly jejich sklíčeností, rutinou a celkovou nespokojeností se sebou a životem.

«Nelez tam», «Nesahej na to», «Máš obě ruce levé», «Ty jsi moje neštěstí», «Jestli spadneš, seřežu tě», «To není dítě, ale katastrofa», «Ty jsi pro mě zklamání », «Tam nechoď», «Tam vůbec nechoď»… pokračovat bychom mohli donekonečna. Všechny tyhle zcela typické hlášky ubíjejí v malém človíčkovi víru ve vlastní síly, touhu sám si něco zkusit; navěky v něm usazují obavy, strach a konec konců jistotu, že MU NIC NEVYJDE, nic se mu nepodaří, nic nedokáže. Nemá dost rozumu ani talentu. Takže už je jen krůček k závěru: k ničemu nejsem, musím se tedy nějak přizpůsobit, hledat kompromis se vším a se všemi. Žije tedy ne jak by chtěl, ale jak může. Což je opravdová hrůza.

Dítě, které od dětství slyší: „Budeš jíst to, co jsem uvařila“, „Budeš nosit tričko, co jsme ti s maminkou koupili“, „Pojedeš na tábor, co jsme zaplatili“ – se postupem času utvrdí ve své nedostatečnosti. (A to nemluvím o tělesných trestech, omezím se pouze na konstatování, že to je něco zcela nepřípustného.) Když povyroste a ocitne se v situaci, kdy má volit, volí kompromis: než nemít vůbec nic, radši aspoň něco. Později to tedy bude „slušný a hodný ženich“, vysoká, kam „určitě vezmou i jeho“ atd. Nevěří ani samo v sebe, ani v podporu těch okolo. Nemá vlastně ponětí, co to je a kde by takovou podporu mohlo získat. Krom toho má strach.

Existuje údajně velmi rozumný způsob, jak dojít k „vyváženému“ rozhodnutí. Na svisle rozdělený list papíru píšeme na jednu stranu plusy, na druhou minusy ve prospěch toho či onoho. Jsem se vší rozhodností proti této metodě. Používat ji mají lidé zmítaní hlubokým vnitřním konfliktem. Jestliže se tímto způsobem rozhodnou, svého konfliktu se nijak nezbaví. Podobný „papír“ mají tak jako tak neustále uvnitř, stále se kývají mezi vnitřními plus a mínus, což jenom provokuje jejich neurózu. O tom, pro co se rozhodnou, budou stejně pochybovat dál.

Nejsem ani zastáncem metody, kdy psycholog rozebírá konflikty partnerské dvojice spolu s ní a hledá s ní možnosti kompromisu. Jsem si jist, že manžel nebude zvedat při močení záchodové prkénko výměnou za to, že manželka nebude kouřit v kuchyni (jelikož jim to doporučil psycholog). Mají šanci pouze tehdy, když muž bude prkénko zvedat, protože ho o to manželka požádala a on ji velmi miluje a nechce ji trápit. Nikoli proto, že život se skládá z kompromisů.

Co tedy dělat?

– Když se rozhodujete, držte se v první řadě kritéria „chci-nechci“ a teprve na posledním místě zvažujte nějaké „tak je to správné“ nebo „tak je to rozumné“. Řiďte se svými přáními, intuicí, svým vnitřním pocitem. Žádnou racionalitou.

– Vůbec nejdůležitější: pokuste se sami si dopřát něco, čeho se vám nedostávalo v dětství – mějte se rádi. A to velmi konkrétně.

– Nikdy a od nikoho si nedejte líbit něco, co se vám nelíbí, co je vám nepříjemné. Jakýkoli kompromis vás nutí dělat přesně tohle.

Jestliže se tedy ona nevěsta dokáže zříci nemilovaného, leč slušného a hodného ženicha, určitě potká muže, kterého bude milovat a bude s ním šťastná. Pokud dotyčná asistentka pochopí, že má schopnosti i vzdělání na víc, než sedět u krmných směsí – dostane nabídky, o kterých snila. Sebere-li starý mládenec odvahu a jednoho dne odejde z baru, kde se nechce opíjet, potká skutečné přátele a může se i oženit. Nakonec i šéf přes krmné směsi může pochopit, že ani v padesáti není pozdě na studium a může se přiblížit svému dětskému přání.

Tak to totiž funguje. Dokonce bych si troufl tvrdit, že jenom tak to funguje. Lidé, kteří dělají, co mají rádi, mají skutečný zápal pro věc a cítí se svou prací naplněni, nedusí je pocit, že „akorát dřou“.

Kompromis, o kterém tu mluvím, znamená, že děláte něco, co dělat nechcete. To je celá tragédie. Člověk může být šťastný v osobním životě a úspěšný v práci jenom tehdy, když dělá to, co má rád.

M.Labkovský