Máme popřát i svým bývalým?

Ve sváteční dny si někdy vzpomeneme i na své bývalé partnery. A bezděky saháme po telefonu. Má ale smysl skutečně zavolat?

«Blízký vztah s jiným člověkem má veliký význam pro ženy i muže», připouští rodinná psycholožka Inna Šifanová. «A když se při nějakém svátku ohlížíme do minulosti nebo když spřádáme plány, přirozeně si vzpomeneme i na toho, kdo šel nějakou dobu životem vedle nás. Ovšem zatímco vzpomínky jsou naší vnitřní realitou, pak telefonní nebo třeba na nějakém večírku i osobní rozhovor už je jednání, do kterého zatahujeme i jiné». Minimálně toho bývalého nebo bývalou а maximálně i současného partnera. Proto abychom se vyhnuli nepředvídaným důsledkům, je určitě dobré nepodlehnout prvnímu impulsu a nejprve si ujasnit nebo alespoň nějakým způsobem předpokládat, co vlastně od toho druhého čekáme a co chceme tímto svým jednáním získat. Vysvětlení typu «Jsme teď kamarádi a kamarádi vždycky jeden druhému popřejí» je nepatřičné. Bývalí milenci, to je zcela jiný druh vztahu než u lidí, kteří sexuální vztah neměli. Proto…

…pokoušet se „zůstat přáteli“, to je sebeklam. Naše city k partnerovi se nevypaří ve chvíli, kdy se rozhodneme se rozejít – tím spíše pak, pokud to rozhodnutí učinil někdo tak říkajíc za nás. «Než minulý vztah přestane bolet a stane se doopravdy a úplně minulým, to znamená, že přejde ve vzpomínku, uběhne nějaký čas», říká k tomu klinický psycholog Maxim Tsvetkov. «Když to nastane, dívá se člověk na sebe sama v minulosti jakoby ze strany, z určitého odstupu». Odborníci se shodují v názoru, že teprve potom má vůbec smysl navazovat vztah s někým dalším. Jinak totiž děláme dvojí věc: musíme současně ukončovat vztah minulý a budovat ten nový. To je velká zátěž, v praxi však bohužel právě takový případ není žádnou vzácností, spíše naopak. A úvahy nad tím, zda zavolat nebo nezavolat bývalé či bývalému, zvláště pokud se naléhavě opakují, jsou výrazem právě takového stavu: vztah nebyl úplně uzavřen.

Ale i když jsme se rozešli na základě oboustranného souhlasu a v minulosti nezůstaly žádné nevyslovené výčitky nebo neuzavřené konflikty, platí, že «Ti, kdo byli milenci, se nemohou jenom tak stát přáteli», zdůrazňuje Inna Šifanová. «A tvářit se, že neznáme něco, co ve skutečnosti známe, je k ničemu. I když nám rozum říká, že všechno to je pryč, zůstává paměť těla. Proto nás rozruší známý hlas, povědomá vůně toho druhého, jeho gesta a úsměv».

Pokud už máme jiného partnera, má rozhodně smysl položit si otázku, zda chceme tento nový svazek ohrozit. Jestliže nový vztah zatím nemáme, je tím větší pravděpodobnost, ža za touhou připomenout se svému bývalému či bývalé se ve skutečnosti skrývá naše…

…přání obnovit vztah. Příčiny, pro které se s partnery rozcházíme, jsou různé. Absence společných cílů, závažný, hluboký konflikt a někdy možná jen docela obyčejný výbuch hněvu. Nějaký čas po rozchodu, když pocity ublíženosti a křivdy vyvanou, se dvojice může pokusit dát se znovu dohromady. Zvláště pokud bývalí partneři nenavázali nový pevný vztah.



«Druhý pokus není nic vzácného», říká Maxim Tsvetkov. «Nebudu tvrdit, že bývá úspěšnější než ten první, ale dochází k tomu často». Když myslíme na své bývalé, nevzpomínáme na důvody, které vedly k rozchodu, ale na časy, kdy to bylo pěkné, kdy všechno bylo v pořádku. Čím to je?

«Láska je mýtus o druhém člověku, vytvořený naší představivostí», zamýšlí se nad touto skutečností Šiifanová. «Jsme to my, kdo mýtus tvoří a kdo ho mění. Každý z nás je autorem, hercem i divákem příběhu svojí lásky. A stejně jako na jevišti reflektor vyhmátne jednou to, jindy ono, podle našich priorit a nálady».

Předpoklady, které způsobily, že jsme se stali dvojicí, se s velkou pravděpodobností nikam nevytratily. Můžeme se domnívat, že my i náš partner jsme během doby, která od rozchodu uplynula, získali dost zkušeností a schopnost neopakovat staré chyby. Otázka zní, nakolik náš bývalý sdílí naši snahu. To se dá zjistit skutečně pouze praxí. Nemusíme se zrovna přímo ptát. Ale je běžné, že i když vyslovíme pouhé formální přání, u odpovědi bedlivě sledujeme intonaci: je pro nás důležité, jak ten druhý zareaguje, zda bude úsečný a strohý, nebo se rozpovídá. Doufáme, že z toho budeme schopni poznat, zda by se chtěl znovu sblížit. A někdy jeho ochota k návratu je nám příjemná i přesto, že jsme původně nad ničím takovým neuvažovali. Chceme si tak…

…zvýšit sebevědomí. «Pochybovat o vlastní přitažlivosti je mnohem víc vlastní ženám než mužům», konstatuje Inna Šifanová. «Proto mají často potřebu ujistit se, že nebyly jenom náhodnou epizodou, potvrdit si svou hodnotu, svou jedinečnost, vidět, že zanechaly výraznou stopu v životě bývalého partnera». Možná se za tím skrývá i zvýšená závislost na cizím názoru. V takovém případě je však lepší bývalému nevolat a najít sami v sobě, ve vlastním životě «něco, za co si sami sebe můžeme vážit», radí Maxim Tsvetkov.

Dosud neukončené bolestné prožívání rozchodu se může také stát impulsem k pomstychtivé touze přesvědčit se, že bývalý partner je stále ještě sám, že nebude mít „šťastné a veselé“. Špatné je na tom především to, že zloba adresovaná tomu druhému se buď jak buď zdržuje v naší mysli. Naleptává ji a otravuje všechen náš vnitřní život. Má se zato, že své city člověk neovládá, ale neplatí to tak docela.

«Člověk není pánem nad city, které zakouší, avšak od chvíle, kdy si je uvědomí, už je na něm, zda je bude rozvíjet a pěstovat, nebo naopak je nechá jít», zdůrazňuje Maxim Tsvetkov. «Svou povahou jsou city reakcí na vnější situaci a mizejí, protože jakákoli životní situace se s časem mění. Z celého spektra našich citů s námi zůstávají pouze takové, které jsou reakcí na naše vlastní myšlenky». Nejlepším východiskem z uvedené situace je tedy odpuštění. Odpuštění pomáhá…

…udělat poslední tečku. A teprve potom můžeme o svátcích, kdy je s námi nový partner a kolem přátelé, vypadáme dobře a cítíme se skvěle, upřímně popřát bývalému partnerovi štěstí. «Hlavní lekcí rozchodu je příležitost uvidět svůj skutečný obraz», je přesvědčená Inna Šifanová. «Možná se projevoval, když uplynulý vztah teprve začínal a byli jsme si zcela jisti sami sebou. Pod tíhou partnerových důvodů k rozchodu se však rozpadl. V tom případě se k němu můžeme prostě vrátit. Možná však, že ho budeme muset utvářet znovu od začátku. To není nic snadného, je to však krásná a tvůrčí činnost. Důstojně uzavřená minulost může být jejím skvělým startem».

Chovat se jako dospělí

– Dokud jsme sami, je vztah k bývalému partnerovi otázkou našich vlastních citů. Všechno se změní v okamžiku, kdy máme nového partnera. Jestliže nám styk s jedním nebrání ve flirtu s druhým(nebo druhými), připomínáme malé dítě, které láká každá nová hračka. Takové chování zraňuje city, ničí naše vztahy a v důsledku nám přináší další bolest. Dospělý dokáže odlišit to hlavní od nedůležitého. Jako dospělí se sami sebe především zeptáme, který vztah je pro nás teď ten důležitý. A ten udržujeme a rozvíjíme. Ostatní si buď odřekneme nebo si stanovíme přísné hranice – například malou chvíli telefonovat ano, jezdit na návštěvu ne ap.

– Rozvedení manželé, kteří mají děti, často udržují přátelský vztah. Pokud však má jeden z nich nebo oba nového partnera, je třeba se všemi předem probrat plány například na Vánoce, aby nedošlo k nějakým nečekaným situacím a nepříjemnostem.

– Nedospělé chování se projevuje rovněž žárlením na partnerovu minulost. Například scénami při telefonátech. Pocit vlastnění, snaha kontrolovat chování toho druhého, nutit ho, aby ve všem jednal podle naší vůle, to jsou důsledky nepochopení vlastních hranic, neumění oddělit «Já» od «ne-Já». Nejnebezpečnějším citem v takové situaci je hněv. Zdánlivě je namířen proti tomu, s kým partner telefonuje, reálně ho však pocítí partner. Hněv je ničivý a vztah může silně poškodit. Vypořádat se s ním můžeme pouze máme-li smysl pro vlastní důstojnost. Dokážeme-li zachovat klid a mít více sebedůvěry.



Vzpomínka na silný cit

Po silném citu teskníme i když třeba nebyl zase tak moc příjemný. Sama jeho síla totiž potvrzuje schopnost hlubokého prožitku, která je součástí našeho obrazu vlastního «Já». Pokud byl vztah hezký, pak teskníme tím spíše. Současný život nám ve srovnání se vzpomínkou může připadat šedivý. Paměť dělá svoji práci, retušuje. Je rodnou sestrou Fantazie.

Když vzpomínáme, často ve skutečnosti spřádáme fantazie. K reálné minulosti přidáváme myšlenky na to, jaké to mohlo být. Sami sebe tak podvědomě klameme. A jde-li o vzpomínku na vztah staršího data – skončený například před deseti lety, přidává se k ní i touha potkat sebe sama o deset let mladšího. A snad i bláhová doměnka, že kdybychom začali znovu, vrátilo by se i mládí.

Jistěže můžeme vyjmout z minulosti a přenést do přítomnosti určité zapomenuté částečky sebe sama. Setkání – vzpomínka nám v tom skutečně může pomoci. Abychom však dosáhli takového výsledku, budeme muset vyvinout jisté duševní úsilí, které začíná především otázkami: «Co postrádám? Co bych chtěl/a?» Bez tohoto přístupu, bez tohoto uvědomění bude výsledkem setkání nebo telefonního rozhovoru pouze nejasný pocit smutku a nespokojenost.