Manželství tmelí samota

Jak je to možné?

Žena a muž vstoupí do manželství nebo spolu prostě začnou žít pod jednou střechou. Konečně mohou všechno dělat společně! Usínat, probouzet se, chystat se spolu do práce, vařit večeři, venčit psa, číst si, sportovat nebo jen tak ve volný den lenošit v posteli. Skutečnost však brzy ukáže, že takhle by to dlouho nešlo.

Čas od času se člověku zkrátka chce popíjet kávu jen tak sám, dívat se přitom oknem na déšť a na nic nemyslet. Nebo se pustit docela sám do úklidu, bez účasti své draze milované polovice. Přičemž to „draze milované“ platí doslova, nikoli ironicky.

Bylo by totiž chybou brát tento jev, tohle přání či touhu po samotě jako příznak rozpadu vztahu, ochladnutí lásky vlivem každodennosti a všedních starostí. Je proto zbytečné se lekat, nebo se za to dokonce stydět.



Láska určitě neznamená naprosté utonutí, jakési rozpuštění se v osobnosti toho druhého a ztrátu vlastní individuality. Naopak, právě zdravý manželský vztah naplněný láskou přímo předpokládá existenci času pro sebe sama, místa, které je jenom moje, kde se mohu věnovat sám sobě. Takže je úplně v pořádku, když se nám zachce být chvíli sami se sebou, abychom se posadili každý v jiném rohu místnosti nebo aby se jeden zavřel v kuchyni a druhý si zatím v ložnici četl nebo hrál oblíbené počítačové hry. Stejně tak se nám může občas chtít být s kamarády sám, bez partnerova doprovodu nebo se jít projít, případně jet třeba na ryby nebo na týdenní dovolenou. To je naprosto normální jev a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Podobné přání nebo touha po samotě znamená, že před vámi stojí plnohodnotná osobnost, nikoli něčí manželská příloha.

Čím to je? Stejně jako zvířatům, i člověku je dána snaha po udržení svého osobního prostoru, který je jiným nepřístupný. Zvířata si svůj prostor, své teritorium, přímo značkují. Porušení vyznačené hranice nebývá beztrestné.

Člověk se v tom zvířatům do jisté míry podobá. Předpokládá a očekává respektování své intimní zóny (do 60 cm) i zóny osobní (do 120 cm). Jakkoli jsou tyto vzdálenosti individuální a liší se podle temperamentu, kulturního a civilizačního prostředí, porušení jejich mezí nese člověk v každém případě nelibě a může je vnímat jako agresi. Vyvolává v něm podráždění. Jeho pohoda do značné míry závisí právě na tom, jak bezpečné jsou hranice jeho osobní zóny. A stejně tak, jako je nezbytný osobní prostor fyzický, je důležitý i osobní prostor psychický. Možnost na nějaký čas se do něj uchýlit je přirozenou potřebou každé zralé osobnosti. Odtud občasná touha po samotě.

Je třeba umět přijmout, že nemáme společné absolutně všechno, i když partner je náš nejbližší, nejvíce milovaný člověk. Právě proto, že ho milujeme, že ho ctíme a vážíme si ho jako člověka, jako osobnosti, budeme akceptovat také projevy jeho nezávislosti. To vztah jenom posílí a upevní.

Jiná věc je, jestliže někdo náš prostor narušuje, jestliže chce měnit nebo nějak ovlivňovat naše zvyklosti a pravidla, jimiž se řídí a podle nichž je uspořádán. Pokud nás někdo nutí, abychom neodkládali hřebínek na poličku s knihami nebo nám rovnou přeskládá věci v naší zásuvce, je to zásah, nedovolený vstup. V takovém případě je nejvhodnější domluva. Pokud dotyčný trvá na svém, pokusíme se dosáhnout nějakého kompromisu.

Každý partner má své určité návyky, které jsou neoddělitelnou součástí jeho pohody a pocitu bezpečí. Samozřejmě, že v soužití je nezbytná jistá korekce osobních zálib a sklonů a hledání kompromisních řešení. Avšak úplně zapřít sám sebe nebo to požadovat po tom druhém nepřipadá v úvahu. Má-li být vztah zachován, je taková věc nemožná.



Někdy se stává, že pojem «osobního prostoru» v praxi znamená zlobné omezování práv a svobod jiného člověka. Muž, který vyvolá hádku kvůli nakřivo pověšenému ručníku v koupelně (vzpomeňte si: Noci s nepřítelem s Julií Robertsovou) nebo žena hystericky vyžadující, aby klobouk, který manžel pověsil na věšák, byl okamžitě, ale o-kam-ži-tě uložen do šatníku, jsou příkladem podobně se prezentujících tyranů. Buď se po vašem boku ocitl někdo, kdo se tam ocitnout neměl, nebo ve vztahu propuká krize nacházející výraz právě v hysterickém a agresivním požadavku dávat věci na své místo. V takovém případě je nezbytné obrátit se na odborníka nebo volit radikální řešení: odejít, rozejít se.

Poznamenejme na závěr, že jetliže partneři mají dostatek osobního prostoru i času pro sebe, je atmosféra v domácnosti znatelně víc klidná a radostná. Po každém „pohroužení se do samoty“ se partneři cítí jako znovuzrození. Jejich vztah získává na svěžesti. Zatímco samotni šlapali do pedálů nebo relaxovali ve voňavé pěně, měli dost času uspořádat si myšlenky a uvědomit si, že se jim po tom druhém začíná stýskat. Ve dvojici dvou zralých osobností si každý váží a respektuje přání toho druhého, neboť také on sám je přijímán a respektován a nic se nedotýká jeho svobody. To je jeden ze základních předpokladů a záruk pevného partnerského svazku.