Metodou volného psaní přijdete na kloub mnoha problémům

Někdy je opravdu těžké dopátrat se příčiny různých životních situací, v nichž se člověk ocitne. Problémem naší doby je přebytek informací a neschopnost správně s nimi nakládat. Lidé svoje myšlenky neovládají a každá nová informace snadno a rychle odvede jejich pozornost. Soustředit se na důsledný myšlenkový proces, přecházet od povrchní úrovně myšlení k další, hlubší a dopátrat se potřebných odpovědí je téměř nesplnitelný úkol.

Myslíme stereotypně. Jestliže se vědomě pokoušíme něco promyslet, uvádíme v chod vlastní standardní šablonu, která nás povede stále dokola po jedné kruhové dráze a hlouběji nás nepustí. A protože je to proces velice dlouhý a mezičlánků bývá velmi mnoho, zvláště jde-li o problém takříkajíc uleželý, nezvládneme bez patřičného stupně koncentrace dojít až k jeho prvopočátečnímu zdroji, ke kořeni věci, protože nás budou odvádět vnější podněty.

Metoda volného psaní je cestou úniku z kruhové dráhy šablonovitého myšlení. O co se vlastně jedná?

Určení nevědomí jako autonomního, na vědomí nezávislého počátku náleží Sigmundu Freudovi. Podle dnešního výkladu je nevědomí, obecně častěji označované jako podvědomí, prostorem různorodých procesů, dějů instinktivních i původně vědomých. Jsou v něm uloženy myšlenky a vjemy, které byly zapomenuty. Z podvědomí se mohou vynořit náhodně nebo na základě podnětu, který s nimi nějak souvisí.

Celé toto na první pohled chaotické informační pole je protkáno asociacemi. Co je asociace? Představa vyvolaná nějakým podnětem na základě dřívějšího prožitku a zkušenosti. Člověk myslí asociativně. Myšlenky reagují na podnět a navlékají se doslova jako korálky na nit. V průběhu života člověk vytváří spoustu takových „náhrdelníků“, pospojovaných a křížících se jeden s druhým do pevné sítě různých představ.



Jestliže však píše, spouští proces opačný. Slovo za slovem rozmotává nit s navlečenými korálky a vrací se na úplný počátek.

V určitém stádiu své práce Freud opustil metodu hypnózy a sugesce a přešel k metodě volných asociací. Podle jeho názoru volné asociace odhalovaly těsné spojení mezi minulostí a přítomností. Myšlenka, která náhodně vzplyne v lidské hlavě, může bezprostředně souviset s nějakým zapomenutým obrazem. Metoda volných asociací je jedním z nejpřirozenějších a nejúčinnějších způsobů přístupu do podvědomí. Lidská psychika však klade převodu vytěsněných podvědomých obsahů do vědomí odpor. Je vybavena jakousi cenzurou a hyperkritickým přístupem k tomu, co se z podvědomí vynoří.

Volné psaní, kterému se někdy také říká asociativní, využívá výhod metody volných asociací, zároveň však umožňuje eliminaci odporu lidské psychiky. Píšeme ve větách, ne jenom nějaká hesla nebo jednotlivá slova. Psát musíme rychle a bez váhání. Vysoká rychlost psaní postupně odpojí vědomou kontrolu a zapojí do psacího procesu podvědomí. A nepřítomnost diváků či svědků spolu s vědomím, že text je určen pouze tomu, kdo ho píše, vnášejí do něj uvolněnost a svobodu.

V souvislosti s požadavkem na rychlost psaní je zajímavé uvést slova velkého amerického spisovatele Raye Bradburyho (1920-2012) z jeho knihy „Zen a umění psát“ (česky Pragma, 1998): „Čím rychleji něco plácnete, čím rychleji píšete, tím jste poctivější. V zaváhání už je myšlenka. S odkládáním přichází snaha o styl, místo aby se skočilo po pravdě, což je jediný styl, který stojí za kladení pastí či léček na divoké šelmy.“

Když si člověk klade nějakou otázku, spouští tím myšlenkový proces. Odpovědi, k nimž dojde, pocházejí z horní vrstvy mysli, z vědomí. Budou s otázkou jistě souviset, budou však otřepané, standardní a povědomé.

Avšak v případě písemného kladení otázek se díky soustředěnosti na proces psaní proud představ nepřerušuje. Čím déle píšeme, tím hlouběji se do něj ponořujeme. Každou minutou kontrola vědomí slábne. Z povrchní vrstvy se dostaneme na úroveň automatiky a nakonec i k základním nastavením, do podvědomí, kde jsou uloženy odpovědi na veškeré otázky. Ty řídí náš život.

Obrazně řečeno, jednotlivými slovy se doslova jako po laně spouštíme do jeskyně podvědomí. Nevíme, co nás tam čeká, nehodnotíme obrazy, které se mění, jak postupujeme stále dál. S důvěrou se zkrátka spouštíme až na samé dno.

K čemu to bude užitečné? Uvedu jen některé příklady, celkový rozsah je totiž téměř nevyčerpatelný.

Můžete odhalit svá negativní nastavení a přesvědčení v jakékoli životní oblasti. Pokoušet se je zjistit vědomou cestou by bylo zhoubné a neefektivní. Člověk se snadno zamotá a navíc umí dokonale obelhávat sám sebe. Chceme-li postupovat samostatně, nenajdeme nic lepšího než metodu volného psaní. Otázku v tomto případě formulujeme takto: «Jaká nastavení, jaká přesvědčení mi brání … (v kariéře, v nalezení životního partnera a tak dále)».

Můžete nalézt odpovědi na otázky na první pohled řečnické: jaké je moje předurčení, co je to duše, jaký smysl má život?

Můžete najít skutečnou příčinu své nevyrovnanosti. Ve chvílích vnitřní nepohody se ptejte: co vlastně vyvolává moji podrážděnost, hněv, stesk, vztek ? Myšlení je mnohovrstevné a v podmínkách informační vřavy často nejsme schopni chápat sami sebe. Prosté a srozumitelné jevy se stávají našemu uvědomění nedostupnými.

Můžete si ujasnit vztah ke komukoli, pochopit příčiny situací, v nichž jste se ocitli, důvody svého jednání nebo netypické reakce.

Můžete dojít k novým, svěžím nápadům v tvůrčí sféře. Místo pohlcování dalších tun banálních informací můžete neotřelý pohled najít ve vlastním nitru. Paměť uchovává vše, co se kdy třeba i jen letmo dotklo našeho vědomí. Je to nekonečné množství poznatků, které na vědomé úrovni bohužel opisují kruhy povrchních asociativních řetězců a směřují ke stále stejným řešením.

Jak postupovat:

1. Přesně zformulujte a zapište si otázku. Buďte přitom maximálně upřímní. Vyhněte se „slušným“ formulacím, použijte takové, v jakých doopravdy uvažujete.

2. Jakmile otázku napíšete, dejte se do psaní. Pište co možná nejrychleji. Nehodnoťte, jak blízko nebo daleko jste se od položené otázky dostali. V asociační řadě nehledejte žádný smysl. Žádný pro ni neplatí. Nepokoušejte se ji pochopit.

3. Nezastavujte se, nepřerušujte psaní, abyste se napili nebo pohladili kočku. Jakmile psaní přerušíte, budete muset začít znovu od začátku. Kvalita výsledku závisí na stupni neuvědomělosti psaní. Té dosáhnete výhradně nepřerušovaným, maximálně rychlým psaním.

4. Když usedáte ke stolu, znovu si připomeňte, že tohle je jen a jen pro vás, pro vaše oči. Pokud byste měli při psaní brát ohled na někoho jiného, nemá vaše činnost žádný smysl. Odpovědi neanalyzujte: ať jsou hloupé nebo podivné, ať se opakují – to všechno je jedno. Číst to nikdo nebude. Můžete nakonec všechno zničit nebo si schovat pouhé fragmenty, které vám budou připadat zajímavé nebo perspektivní.

Rukou, nebo na počítači?

Pokud neumíte psát naslepo všemi deseti prsty, pište rukou.

Časově omezit, nebo ne?

Záleží na cíli. Rozdíl je dost zásadní.

Pakliže chcete získat nové nápady, posílit kreativitu a tvůrčí přístup, určitě si čas předem nastavte. Tvůrčí nápady mohou být nekonečné. Proto v tomto případě má smysl své hledání časově omezit.

Bonusem je skutečnost, že intenzivně rozjeté podvědomí nepřeruší svou činnost ani po ukončení psaní. I když se tedy ve vyhrazeném čase na papíře neobjeví nějaká geniální myšlenka schopná otřást světem, může vykrystalizovat v následném běžném pracovním režimu.

Je-li vaším cílem nalezení přesné odpovědi na konkrétní otázku (například – které moje hlubinné nastavení mi brání najít partnera), žádná časová omezení nejsou vhodná. Podle hloubky přesvědčení a podle spletitosti asociační řady můžete k odpovědi dojít za deset minut nebo také za hodinu.

Zvláštností tohoto druhu hledání je skutečnost, že když přijde odpověď, je jednoznačná a konečná. Pokud byste si stanovili časový limit – třeba dvacet minut – mohlo by se stát, že k odpovědi nedojdete. To by vám způsobilo těžké zklamání a zbavilo sil a odhodlání. Proces byl v běhu, ale výsledek se nedostavil. Při pokládání otázky se člověk samozřejmě vnitřně naladí na to, že neustane, dokud nenajde odpověď. Jestliže vlivem příčin, které jsou mimo vás, jste psaní skutečně museli přerušit, doporučuji vrátit se k němu a pokračovat, jakmile vám to dovolí okolnosti.



Ještě pár maličkostí, na kterých hodně záleží.

1. Voda. Vypijte sklenici před psaním a sklenici hned jak je ukončíte. I když napsanému nepřikládáme žádný smysl, neznamená to, že proces probíhající v mozku je méně intenzivní. Stupeň dehydratace je patřičně vysoký.

2. Zajistěte se proti každému možnému vyrušení. Buďte sami v místnosti, vypněte telefon, počítač, jakýkoli zdroj. Každé vyrušení znamená porušení běhu asociačních řad. Budete muset začínat znovu.

V průběhu psaní se navíc zostřuje vnímání. V důsledku můžete vnímat některé vnější faktory, což vás podráždí a rozzlobí. To je zcela nežádoucí jev. Pokud si uvědomíte, že jste v myšlenkách přeskočili úplně jiným směrem, svěřte své pocity papíru, vyjádřete svůj hněv. Zformulujte otázku znovu a opakujte celý postup.

3. Pokud vás psaní začne otravovat nebo vás bude štvát, napište to, ale psaní nepřerušujte. Pište o svých emocích a nepřerušujte spojení, které jste navázali s vlastním podvědomím. Emoce nebývají náhodné. Mohou být odezvou na jeden z článků asociační řady nebo protestem, když se dotknete potřebného tématu.

4. Nenechte to plavat. Na 99 procent vás taková touha přepadne v cílové rovince. V době, kdy rozumové odpovědi a vysvětlení dojdou a žádné nové nebudou na obzoru. Začnete se opakovat a budete mít pocit, že jste se ocitli ve slepé uličce. Fakticky však právě v takových chvílích přecházíte z automatické úrovně na podvědomou.

S největší pravděpodobností odpověď vypluje v nejbližších chvílích na povrch. Na rozdíl od vytříbenosti rozumu má totiž hlubinné nastavení, které je tou pravou hybnou silou, jediné znění, jedinou podobu. Jinak by se jeho působení neprojevovalo vždycky stejně. Pokud to celé necháte být, budete naštvaní pro ztrátu času a nulový výsledek, který jste přitom měli na dosah ruky.

5. K dosažení odpovědi, tedy k uzavření otázky, stačí zpravidla jedno psaní. Pokud však z nějakého důvodu kladete hledání odpovědi vnitřní odpor, může se to protáhnout. Jestliže to tak je, měli byste se možná ze všeho nejdřív zeptat: proč si nechci poradit s touhle otázkou?

6. Jak poznáte, že jste u prvopočátku? Že jste našli svou odpověď? Vždycky je to nějaký tělesný projev: smích, slzy, něco jiného.

Nečekejte nic konkrétního, poznáte to zcela zřetelně. Ulehčení, jasné porozumění, že psát dál už není třeba. Pocit fyzické i duševní úlevy bude signálem, že jste se zbavili zničující podmíněnosti. To je také smyslem psaní bez časového limitu.

Volné psaní má jeden vedlejší účinek: pokud ho používáte pravidelně, projdete zároveň mentálním generálním úklidem. Myšlenkové formy se uvolňují a zbavují šablon.

Začínáte lépe rozumět tomu, jak jste se ocitli v těch či jiných životních situacích, jaký byl na nich váš podíl. Učíte se včas zachytávat myšlenky a hodnotit jejich přínos svému životu. Mnohem snadněji postihujete podstatu věcí a jevů.

Uvolňujete si kapacity pro zajímavé úkoly. Stáváte se zdrojem správných odpovědí. Odpovědí, které jste vždycky měli uvnitř. Měli, máte a mít budete. Stačí natáhnout ruku.