Syndrom odloženého života

V padesátých a šedesátých letech, ještě než nastoupila móda nábytkových stěn, byly moderní sekretáře. Kus nábytku, kde nahoře byl prosklený a zrcadly zdobený prostor na parádní hrnky a talíře, vedle něj skříňka se sklopnými dvířky à la bar a dole odvířkovaná část na cokoli. Maminka měla sekretář plný křišťálu. Sklenice, mísy na salát, mísy na ovoce, podnosy. Všechno masivní a nepraktické. A také porcelán tam byl. Docela hezký, s jemnými kvítky a zlatou linkou. Ten si maminka koupila jako mladá přímo u výrobce. Když jsem ještě byla holka, dávala jsem, když k nám občas někdo přišel, na stůl bělostný damaškový ubrus, který zrovna volal po tom krásném svátečním porcelánu. Ale maminka říkala:

— Ne ten ne, ten je jenom pro návštěvy.
— Ale vždyť máme návštěvu!
— Prosím tě, jakou návštěvu? Novákovic a teta Jára? Copak to je nějaká návštěva?

Tehdy jsem pochopila jedno: aby tenhle porcelán opustil příborník, musel by anglickou královnu znechutit Buckinghamský palác natolik, že by se rozhodla zajet si do ospalé Hrázkovité ulice ve Vršovicích k mamce na návštěvu. To by pak byla opravdovská návštěva, hodná kvítků i zlaté linky.

Dřív to tak chodilo. Něco se koupilo, uložilo, vystavilo. A nepoužívalo. Protože se čekalo, až… Až bude opravdová příležitost. Nebo snad až nastane nějaký nový život. Protože ten přítomný, ten se jaksi nepočítal. Člověk se od rána do noci musel otáčet, aby vydělal na živobytí. Peněz bylo málo a radosti a oslavy nijak velkolepé. Čekalo se, až bude líp. Pak vypukne svátek. Křišťál a porcelán budou v permanenci. Ale zatím…

Když pak později maminka onemocněla, téměř už nevycházela z domu. Přemisťovala se téměř výhradně na kolečkovém křesle.

— Zavez mě do tržnice – požádala mě jednou.
— Co potřebuješ v tržnici? – divila jsem se.



Pár let už to fungovalo tak, že oblečení jsem mamince kupovala já. Vždycky jsem to trefila. Ne že bych to nakupování měla v oblibě. Bylo to totiž tak, že jsem si mohla být jistá, že co se mi fakt nelíbí, s tím bude mamka spokojená, ne-li přímo nadšená. Takže to byl takový antinákup.

— Potřebuju nějaké prádlo, dost jsem zhubla, řekla mi tehdy.

Jely jsme do obchodu. Byl v přízemí obchodního centra, hned na kraji. Z auta zaparkovaného před vchodem do ócéčka jsme k němu stejně šly čtyřicet minut. Maminka se rozhlížela a zahlédla některé cenovky.

— Tady je to hrozně drahé a smlouvat nejde. Měly jsme jít do té tržnice – říkala. — Pojď to zkusit ještě jinde.
— Nene, vem si tohle, já to zaplatím – odpověděla jsem. — Tohle je jediný obchod v tvé chodecké dostupnosti, mami.

Uznala, že mám pravdu a přestala odporovat.

— A kolik tohle stojí?
— To není důležité, řekla jsem.
— Nene, to je důležité! Musím to vědět!

Maminka si musela si být jistá, že o nákupu rozhodla sama. Prodavačka u pokladny bohužel její otázku zaslechla.

— Pět tisíc – odpověděla jí.
— Pět tisíc za spodní prádlo!!!???
— Ale paní, to je luxusní souprava z nejnovější kolekce…
— A jaký je v tom rozdíl, stejně to mám pod šatama!!!! – rozhořčovala se maminka dost hlasitě.

Ze všech sil jsem dávala prodavačce tajná znamení a předváděla pantomimu. Naštěstí pochopila.

– Ježíš, promiňte– řekla omluvně. — Já tam viděla nulu navíc. Samozřejmě to stojí pět set!
— No proto! Stejně to nemá cenu víc než tři stovky, ale jsme už unavené… a vy byste nám asi stejně neslevila…

— Mami, vmísila jsem se do toho, tohle je kamenný obchod, to není Sapa. Slečna ti slevit nemůže, to jsou pevné ceny.

Platila jsem kartou, aby maminka nic neviděla. Účet jsem hned zmačkala, aby si té nuly navíc nevšimla. Sebraly jsme nákup a pomalu se sunuly do auta.

— Je to pěkná souprava. Schválně jsem dělala, že se mi moc nelíbí, aby si nemyslela, že o něj kdoví jak stojím, víš. Co kdyby přeci jen dala slevu. Nikdy nesmíš ukázat, že se ti něco líbí. Jinak tě mají v hrsti.
— Dobře – slíbila jsem jí.
— Vždycky smlouvej. Někdy dají slevu.
— Dobře.

Už dlouho jsem dostávala rady, které v mém světě neměly žádné uplatnění. Říkala jsem jim pagery. Existují, ale ve věku mobilů už jaksi… neproduktivně.

Jednou u maminky někdo zvonil. Pomaličku došla ke dveřím. Za dveřmi stál trpělivý, usměvavý mládenec. Prodával soupravu nožů. Maminka ho bez rozmýšlení pustila dál. Téměř nechodící penzistka pustila do bytu ramenatého ouřezka s kudlama… No dobře, bez komentáře. Mládenec mamince vyprávěl krásné příběhy o oceli, o tom, jak takový nůž jedním švihem přesekne kapesníček hozený do vzduchu.

— No vidíte, to je věc. Já bydlím sama a nože mám věčně nenabroušené, postěžovala si maminka.

Dala najevo zájem. Ačkoli mě sama učila žádný zájem nikdy najevo nedávat. Když ten mládenec předáděl takovou pěknou malou show… V životě mé maminky moc show nebylo. Tedy ano, viděla jich dost, ale to bylo v televizi. A tady to měla naživo! Jen pro sebe! Mládenec neprodával ani tak nože. Prodával tu show. A prodal. Maminka má štěstí, sdělil jí s úsměvem. Obyčejně stojí tahle souprava nožů pět tisíc, dneska je ale den speciální slevy – padesát procent dolů! A jako dárek – kuchařská kniha! «To se hodí! Kuchařská kniha!» – pomyslela si maminka, která v životě nevařila podle receptu. Pochopila, že nože zkrátka vzít musí, je to výhodná koupě. S kuchařkou navrch. Takže je koupila.

Druhý den jsem ji navštívila. Hned se pochlubila výhodným nákupem. Vyprávěla o kapesníčku, přeseknutém jedním švihem takového nože. Nechápala jsem, proč se mají přesekávat kapesníčky hozené do vzduchu. Má mysl odmítala zabývat se tímto marketinkovým trikem. Bylo mi jasné, že jí prodali nějaký šmejd mejdinčajna v líbivém kufříku. Ale mlčela jsem. Maminka ráda rozhodovala a neměla ráda, když její rozhodnutí někdo odsuzoval.

— A proč sis ty nože nedala hned do kuchyně?
— Zbláznila ses? Ty se mi hodí pro někoho jako dárek. Každou chvíli jsem v nemocnici, možná nějakému doktorovi… nebo na sociálce, když mi vyjednají nějaký ten důchodcovský pobyt třeba…

Zase na potom. Znovu to nejlepší nekoupila sobě, ale pro někoho. Někoho, kdo si to víc zaslouží, kdo už vede ten lepší, skutečný život, v němž se jí na bílém ubrusu z kvítků a zlatých linek a pije z křišťálu.

Přiznávám, že i mě geneticky poznamenal tento neblahý návyk vyčkávání na jakousi jinou, lepší existenci. Dcerka nedávno dostala opravdu drahou panenku. Na krabici stálo: „Princezna“. Panenka v luxusních šatech, na hlavě zlatou korunku… Dcerce je půldruhého roku. Své panenky tahá po zemi za vlasy nebo za nohu a oblíbené plastové miminko nedávno strčila do mikrovlnky – ještě že ji ustavičně hlídám ostřížím zrakem. Tak jsem jí Princeznu schovala na potom. Až bude větší. Rozumnější. Klidnější. Dneska je to ještě škoda…

Vraťme se k mamince a jejím nožům. Když usnula, otevřela jsem kufřík a vytáhla první nůž, který mi přišel pod ruku. Měl bleděmodrou rukojeť. Vyndala jsem z ledničky kousek sýra a zkusila ho ukrojit. Střenka zůstala v sýru, rukojeť mě v ruce.

Nůž jsem umyla, zastrčila střenku zpátky do rukojeti, uklidila do kufříku. Ještě jsem prolistovala tu kuchařku. Byly v ní zpřeházené stránky. Některé byly také vzhůru nohama. Jak můžou tihle lidé bez svědomí, kteří podvádějí staré, bezbranné lidi, s tím vědomím vůbec žít?



V prosinci, těsně před Vánoci, bylo mamince o mnoho líp. Byla veselejší, smála se. Měla jsem z jejího smíchu velikou radost.

Dala jsem jí krásnou bílou blůzu s krajkovým límečkem a jemnými knoflíčky. Moc se mi líbila.

— Děkuju— řekla maminka a uklidila ji do skříně.
— Nezkusíš si ji?
— Proč, ještě bych ji zamazala. Schovám si ji, až někam pojedu…

Mamince se blůza očividně nelíbila. Měla ráda výrazné barvy a vzory. Ale možná, že se jí naopak moc líbila. Vyprávěla mi, jak když byla mladá, musela celou parádu odbýt jedinou blůzou, ke které střídala různé šátečky, aby to nebylo pořád stejné. Já jsem jí k blůze také dala pár šátečků. Říkala jsem si, že jí dávám trochu jejího vlastního mládí. Ale maminka své mládí schovala na potom. Na jindy. Jako to dělala celá její generace…

Zemřela náhle, počátkem ledna. Měli jsme se u ní všichni sejít. Ale už jsme to nestihli.

Byla jsem úplně bez sebe. Slepá a hluchá. Chodila jsem od ničeho k ničemu. Hned jsem brečela jako želva, hned jsem byla ledově klidná. Měla jsem jet na patologii. Dovézt tam oblečení do rakve a vyzvednout úmrtní list. Rozjela jsem se k mamince do bytu. Vešla jsem do pokoje a posadila se na židli. Vtom se náhle a potichu samy od sebe otevřely dveře od skříně. Zamrazilo mě. Vstala jsem a přistoupila blíž. Na horní polici ležela igelitka opatřená nápisem: „Oblečení do rakve“. Rozložila jsem věci z ní na stole. Byla tam bílá blůza a luxusní prádlo. Všimla jsem si, že jedna cenovka tam zůstala. Takže mamka stejně zjistila, jak drahé doopravdy bylo. A schovala si je na potom. Na něco lepšího. Na svůj nejlepší den…

Jak tohle dopíšu, vytáhnu ze skříně škatuli s Princeznou a dám jí dcerce na hraní. Ať ji tahá za vlasy po zemi, zapatlá nádherné šaty a rozbije korunku.

Radovat se a žít musíme dnes. Každý den svého opravdového života.