Máte jen jedinou karmu — sebepřijetí

“Ve chvíli, kdy člověk přijme sebe sama takového, jaký je, bez hodnocení a bez srovnávání s jinými, vytrácí se jak pocit převahy, tak poníženost.

Mizí napětí, končí neúspěšné pokusy stát se někým jiným, pryč jsou stresy a deprese, které plynuly z nepřijetí sebe sama.”

Osho

Ve snaze přiblížit se obecně uznávaným standardům krásy a úspěchu se tak usilovně snažíme o změnu vlastní osoby, že vůbec nevěnujeme pozornost tomu, jací doopravdy jsme. Jací jsme opravdoví. Skuteční. A i když se nám podaří zhubnout nebo přibrat, i když získáme další z předmětů zaručujících, že budeme odpovídat určitému společenskému postavení, stále znovu zjišťujeme, že nás to nečiní ani více šťastnými, ani úspěšnějšími. Naopak, vnitřní prázdnota, která se v nás rozhosťuje, zabírá stále více místa.

Důvodem je jednoduchá skutečnost – že totiž úporně odmítáme vidět sebe sama takové, jací jsme, jací jsme doopravdy, bez veškerých příkras. Nejjistější zárukou jakýchkoli osobních pozitivních proměn je naprosté přijetí sebe sama. Ale jak přijmout něco, co se nám nelíbí?



Když přestaneme přijímat sami sebe

Každé dítě se setkává se situacemi, kdy mu rodiče nerozumějí. Pro malé dítě je jeho jednání logické, jedná určitým způsobem, aby dosáhlo určitého cíle. Aby například poznalo samo sebe či okolní prostředí, nebo aby vzbudilo pozornost.

I milující rodiče někdy „ujedou“ a dítěti vyhubují. Takovou reakci dítě vnímá jako nepřijetí, jako nelásku. V určitých situacích pak začíná zavrhovat některé svoje rysy, některé ze svých projevů. A co teprve lidé, kteří rostli bez rodičovské lásky a péče…

Žijeme bohužel ve společnosti, v níž ve výchově – ostatně nejen v ní – panuje polarita: “bílé-černé”. Kde všechno se měří známkami “dobře-špatně”, kde nad projevy individuality a vlastního názoru se často zvedají oči v sloup. Co přesahuje obvyklý rámec, je zavrhováno.

A i když vaše rodina třeba tato obvyklá dogmata nepěstovala, pak společnost, ať už škola či vrstevníci, mohli v tomto duchu vaše vlastní přijetí či nepřijetí sebe sama ovlivnit.

Jak se projevuje nepřijetí sebe sama

Nepřijetí vlastní osoby nachází výraz v zavržení sebe jako celku nebo jednotlivých částí těla, povahových rysů či vlastností osoby. Někdy jsme k sobě přehnaně kritičtí a nadáváme si za každou drobnost v naivním domění, že jiní jsou lepší. Nevidíme, nejsme schopni vidět, co se ve skutečnosti děje v duši toho druhého, přehlížíme veškeré nedostatky jiných lidí. A proto se domníváme, že jsou lepší. Přitom však ani okolí nepostřehne veškeré naše ne vždy zrovna ty nejlepší vlastnosti.

Nejprve kritizujeme sami sebe za nedokonalý vzhled, povahu, nezdary a chyby. Když se takových chyb nakupí hodně, prostě je z vědomí vytěsníme. A svoji nespokojenost přenášíme na jiné.

Sebekritika tak přerůstá v odsuzování ostatních. Zabýváme se tím, že u jiných lidí hledáme sebemenší nedostatky.Prožíváme hněv a podráždění, pociťujeme závist a nespokojenost, zklamání životem.

Proč je tak těžké přijmout sám sebe

Přijmout sám sebe je daleko těžší než přijmout někoho jiného, protože sám se sebou je člověk nepřetržitě. Každou minutu, každou vteřinu svého bytí. Je sám pro sebe obvyklý. Jsme k sobě mnohem kritičtější než k jiným proto, že sebe známe ze všech nejlíp.

Lidé, kteří si neváží sami sebe, si neváží ani vlastního názoru. Žijí v ustavičném ohlížení se na jiné. Měli by se zeptat sami sebe, proč je vlastně pro ně tak důležitý cizí názor. Proč tolik nedůvěřují sobě samým? Co tak hrozného v životě udělali, že ve vlastních očích natolik poklesli?



Čím začíná sebepřijetí

Začíná přijetím vlastního těla. Většina lidí, i ti, kteří se rozhodli jít cestou duchovního rozvoje, často sama sebe ztotožňuje se svým tělem.

A je to pochopitelné. Vždyť tělo je fyzický objekt, můžeme se ho dotknout, můžeme ho vidět. Je velmi prosté ztotožňovat svou osobu se svým tělem. Tím spíš, že s takovým pojetím vlastní osoby jsme vyrůstali. Proto to první, co na sobě musíme přijmout, je tělo.

Jak často se o své tělo staráte vědomě, s láskou a péčí? Stále? Pokud ano, pak vám můžeme blahopřát. Tuto etapu sebepřijetí si už nemusíte osvojovat. Ale co mají dělat ti, kdo nejsou schopni přijmout ani vlastní tělo?

Mohou se jak chtějí krmit výhradně zdravou stravou, věnovat se sportu a chodit na pravidelné prevence – pokud to však nedělají z lásky, ze snahy pečovat o sebe, pro sám proces starosti věnované vlastní osobě, ale aby dodrželi jakési nastavené zvyklosti, pak to nejsou projevy lásky k vlastnímu tělu. Natož jeho přijetí.

Naučte se svému tělu naslouchat, rozeznávat jeho signály, jeho vzkazy. Nejúčinnějším způsobem přijetí vlastní fyzické schránky je vděčnost. Buďte svému tělu vděční, že ho máte, vděční za to, že vám pomáhá uskutečňovat a naplňovat vaše potřeby a touhy. A když vám tělo vysílá vzkaz prostřednictvím bolesti, neodsuzujte ho, ale přijměte a vyslechněte, co vám sděluje.