Ty jako že jsi, bože

– Miláčku, mám k tobě prosbu.

Bůh se zastavil, slezl z kola a sundal si brýle. Oči měl laskavé, ale po všech patáliích svého života jsem si nebyla jistá, co od něj mám očekávat. Dívala jsem se na něj, zatímco klidně pil vodu.

– To byl teda kopec, ale ten výhled!

– Jakou prosbu?

– Jo, ta prosba. No, víš, mám teď něco důležitého. Mohla bys žít měsíc čistě jen sama pro sebe, s láskou k sobě, pěkně spokojeně… Dělat si, co se ti líbí, o nic si neříkat, nic neplánovat a nic nečekat? Jako kdybych vůbec nebyl?

– Ale ty jsi, dotkla jsem se Boha prstem.
– A jak to víš? Jak vůbec můžeš vědět, kdo vlastně jsem? Možná jsem jen plod tvé představivosti, možná jsem pouze tvůj vnitřní hlas, intuice, kterou sis ztělesnila.

– V podobě čtyřicetiletého chlápka, co zbožňuje mokasíny?



Bůh se rozchechtal.

– Lidi si zvykli, že jsem. Že se vždycky dá říct «Bože, odpusť mi» a hotovo, jako by nic špatného nebylo. Pak na to zapomenou a zas dělají ničemnosti, protože se vždycky znovu dá říct «Bože, odpusť».

A když něco není, jak má být, hned spustí «To všechno kvůli tobě, Bože!». Když se jim do něčeho nechce, dyndají: «Pane Bože, zbav mě toho a v životě už od tebe nebudu nic chtít!». Kdy už se konečně naučíte žít, jako bych nebyl?

Jako bys nebyl? – vyjevila jsem se. Měla jsem pocit, že mi někdo sebral půdu pod nohama, že se propadám někam do neznáma.
– Ale ty jako že jsi, Bože.

– Miláčku, jenom měsíc. Žij si sama pro sebe pouhých třicet dnů. Toužíš, aby tě někdo miloval po celý život a přitom sama sebe nedokážeš milovat pouhý jeden měsíc!
— Celý měsíc…
— Jenom měsíc. Pouze měsíc. Uletí to jako nic a přivezu ti krásný magnetek na ledničku.

Tamriko Sholi —«Když Bůh hádá naše přání»