Smrt jako motivace

V poslední době jsem se necítil moc dobře. Protože jsem předloni zažil hodně nepříjemný půlrok a skončil na operačním stole, dávám si teď na zdraví daleko větší pozor. Tehdy předloni dopadlo všechno dobře, ale přesto jsem změnil životní styl. Nekouřím, nepiju, neživím se rychlým občerstvením.

Takže jsem neváhal a zašel k doktorovi.

Lékař mě vyšetřil, nic zvláštního na mě neshledal a zažádal o rozbor krve. Výsledky byly téměř ideální. Moje únava mezi tím pomalu odezněla.

Jenomže ten stav se za pár týdnů vrátil. Cítil jsem se jako vyždímaný. Tentokrát jsem měl dost nízký tlak a lékař mě poslal na EKG. Zítra si mám jít pro výsledek.

Samozřejmě jsem si celou tu dobu dělal hlavu. Dělám si ji ještě teď. A samozřejmě, že jsem špatně spal a měl jsem bůhvíjaké neveselé myšlenky. Uvědomil jsem si, jak je všechno nejisté. Jak křehký vlastně člověk je. Dnes tu jste a zítra můžete nebýt. Je jedno, kolik vám je let. A žádnou druhou šanci nikdo z nás nedostane.

Neuvažoval jsem nad tím, že můj stav je možná vážný. To mě vůbec nenapadlo. Ale v souvislosti s ním mi náhle bylo naprosto jasné, že jednoho dne skutečně zemřu. Byl to přímo tělesný pocit, fyzická jistota neodvratného konce. Nikdy dřív mě nic podobného nenapadlo. Žádná řeč o smrti se mě osobně nikdy dřív jako by netýkala. Nedocházelo mi, že také já jsem smrtelný.

Jednoho dne umřu.

Když jsem tahle slova napsal, zamrazilo mě. Ale je to pravda. Všichni zemřeme – z té či oné příčiny. Vy také.



Víme, že jednoho dne odejdeme. Přesto se podvědomě každý z nás domnívá, že to bude v nějaké hrozně vzdálené budoucnosti. Podle toho také žijeme. I já sám tak žiju. Ale to je špatně. Nevíme, kdy přesně se přetrhne nit našeho života, proto bychom každý svůj den, každou svou chvíli měli brát jako poslední.

Neměli bychom utrácet čas svého života na věci, které se nám nelíbí. Na práci, která nás nebaví. Na vztahy založené na zvyku. Na plácání se v malém stojatém rybníčku. Na život, který se svou strnulostí a nekonečným stereotypem konec konců nijak zvlášť od smrti neliší. Času je jedno, kde jste ho propásli. Jde dlouhým, odměřeným krokem a na nic se neohlíží.

Nemyslím, že by to byly předčasné myšlenky. Starosti se zdravím mě zkrátka přiměly přehodnotit své představy o smrti a hledat odpovědi na některé důležité životní otázky. Změnil se i můj pohled na smrt. Naši předkové se řídili zásadou „memento mori“ a připravovali se na smrt po celý život. Byla to pro ně brána do jiného života. Já mám na mysli něco trochu jiného.

Místo abych smrt pokládal za něco hrozného, beru ji teď jako motivaci. Vnuká mi sílu a optimismus. Říká mi, jestli jsem na správné cestě. Nedovoluje mi, abych byl hrubý, sobecký, rozmazlený kluk, kterým jsem býval. Důrazně mi připomíná mou odpovědnost k sobě samému i lidem okolo. K životu. Vděčnost, kterou bych měl pociťovat za šanci nějaký čas na tomto světě žít. Připomíná mi lásku, kterou bych neměl šetřit. Kterou bych měl dokázat dávat najevo každý den. Laskavost a trpělivost, kterým se stále musím učit. Tisíc drobností, které jsem zanedbával v naivním domnění, že mám čas.

Měli bychom myslet na svůj čas. Po každém z nás tu něco zbude. Měli bychom se starat o to, co to bude. Každé vyřčené slovo, každé přeložené stéblo něco znamená a něco způsobí. Měli bychom dbát, aby to, co způsobí, nikomu a ničemu neškodilo. Aby to bylo alespoň kapkou deště. Troškou denního světla. Jedním přívětivým slovem. Naším odkazem světu. Měli bychom se snažit pěstovat vzpomínku na nás už teď, dokud žijeme. Aby až tu nebudeme, vyklíčila zelenými listy a veselými kvítky.

Zemřete – a možná dřív, než si myslíte. Tak neztrácejte ani vteřinu.