Díky, mami, že ses mi nepletla do života!

Zítra to bude osmnáct let, co jsem vdaná. Vzpomínala jsem, jak jsem za tebou přišla s tím, že se budu vdávat. Chtěla bych ti poděkovat, maminko, že jsi:

Mi nebránila

Díky, že když ses dozvěděla, že se chci vdát, respektovala jsi moje rozhodnutí i mou volbu. Jak jde čas, víc a víc uvědomuji, co tě to muselo stát. Byla jsi dost moudrá, abys mi nebránila, nepřemlouvala mě, neuváděla argumenty proti, nijak na mě netlačila, nehubovala a nedělala scény. Prostě jsi nám gratulovala a ptala se, jak budeme potřebovat pomoct se svatbou.

Mě naučila prát špinavé prádlo doma

Díky, že jsi hned jasně vymezila hranice. Prohlásila jsi tenkrát, že stěžovat si na manžela je věc nepěkná. Naučila jsi mě prát si špinavé prádlo doma, nezatahovat do našich sporů ani tebe, ani kamarády, ani známé. Dobře si pamatuju, jak jsi řekla: «Stát se může leccos. Ale než z vašich vnitřních sporů uděláš veřejnou záležitost, zamysli se vždycky nad tímhle: vy se nejspíš nějak dohodnete, překonáte to a bude to zas dobré. Ale kamarádi a známí ti tu situaci budou stále připomínat. A co si s tím pak počneš?». Byla to moc moudrá rada, mami.

Mě naučila nemlčet

Moc děkuji, maminko, že jsi mi říkala: «Žádná aplikovaná telepatie neexistuje, to si pamatuj. Nikdo není povinen si beze slov domyslet, že něco potřebuješ nebo chceš. Že máš něco ráda nebo něco naopak strašně nesnášíš. Jestli chceš mít normální vztah, musíš mluvit, popisovat a vysvětlovat. Tady neplatí, že mlčení je zlato.» Pokaždé, když jsem byla na Petra naštvaná a říkala jsem si, jak je možné, že nechápe, že… to nebo ono, vzpomněla jsem si na tebe a tyhle slova. A uvědomila jsem si, že je to možné. Že může nechápat to či ono. Že to může vnímat úplně jinak než já. A že je to normální. Takže jsem se nenafoukla, ale začala vysvětlovat. A sama jsem poslouchala zase jeho vysvětlení, jeho myšlenky, jeho přání. Díky tobě se hádka nekonala.



Že sis věci nechávala pro sebe

Díky, mami, žes «zachovala kamennou tvář» a nechala si pro sebe všechno, co sis tenkrát o našem manželství myslela. Až po spoustě let jsi mi přiznala, žes nám dávala tak rok nebo dva. Tenkrát jsi Petra nebrala vážně, strašně se ti nezamlouval, připadal ti povrchní a nezodpovědný, ale všechno sis to nechala pro sebe. Byla jsi dost moudrá na to, abys své pocity nepokládala za neomylné. Mělas pravdu.

Mého muže neodmítala

A moc děkuju za to, jak ses snažila Petra poznávat a nevyhýbat se kontaktu s ním. Dneska jste přátelé a cokoli důležitého jste schopni zvládnout i beze mě, vážíte si jeden druhého, jste zkrátka rodina. Já sice vím, že na tango musí být dva, ale je mi jasné, kdo udával směr a neztrácel dobrou vůli. Zajímala jsi se o jeho práci, jeho koníčky, chválila jsi jeho šikovnost a znalosti. A nikdy jsi mu nevyčítala nebo ho nepopichovala, když se něco nepovedlo, když něco pokazil. Řeklas mi: «Ty ho miluješ a ty jsi pro mě ten nejdražší a nejbližší člověk. Chci s ním mít dobrý vztah». A to se povedlo, především díky tobě. Jsem za to moc a moc ráda.

Nám do ničeho nestrkala nos

Díky za těch pět klidných let, po která jsme bydleli s tebou, než jsme našetřili na vklad na hypotéku. Dvě domácnosti v jednom domě, to je vždycky těžká věc. Dva různé denní režimy, různé priority, různé chutě, dva rozpočty, vyhrazené poličky v ledničce, rozpočítávání nákladů na zálohy… to je široké pole pro spoustu konfliktů. Ale tys nikdy nevešla do našeho pokoje bez klepání, nikdy jsi nám nevyčítala, že ponocujeme a v sobotu vyspáváme do oběda, nikdy sis nás nechtěla podřizovat, byla to rovnoprávná koexistence. A přitom tys byla paní domu a měla jsi plné právo nastolit a vyžadovat svá vlastní pravidla, své vlastní pořádky. Tys nás brala jako rovnocenné partnery. A my se snažili, abychom tě příliš neotravovali, protože jsme viděli, jak moc nám vycházíš vstříc.

Nikdy nezapochybovala

Díky, že jsi vždycky respektovala moje rozhodnutí, mami. Měnila jsem zaměstnání, střídala firmy, pouštěla se do různých projektů a ty jsi nikdy nepochybovala o mém úspěchu a nikdy jsi nevyčítala, když to krachlo. Nikdy jsem neslyšela nějaké: «Neříkala jsem to?» Vždycky jsi ve mně věřila a i když byla situace na pováženou (a dva nezaměstnaní s hypotékou na krku, to je dost na pováženou), říkala jsi: «To zvládnem. Kdyby něco, pomůžu vám». Ta jistota, to vědomí, že tě máme za zády, že nás podržíš, to bylo to co mi vždycky pomohlo na nohy.



Nezdůrazňovala své zkušenosti

Děkuji, maminko, za to, jaká jsi byla dokonalá babička. Byla jsem dost mladá, když se malá narodila a tys dokázala přijmout jako fakt, že já jsem rodič, já jsem matka a vždycky jsi to uznávala a zdůrazňovala. I když jsme se spolu radily a mockrát jsem ti dala za pravdu, věděla jsem, že když budeš hlídat, budeš malou oblíkat tak, jak ji oblíkám já, dostane k jídlu, co jsem já připravila a budeš s ní zacházet podle toho, co já pokládám za správné. Nikdy jsi mou rodičovskou autoritu nezpochybňovala. A malou jsi vždycky vedla k tomu, že maminka je ta první.

Ses nikdy mezi nás nepletla

Díky, že ses nikdy nepletla do našich hádek. Když jsi někdy byla svědkyní našich sporů, měnila ses v hluchoněmou. Nikdy ses nestavěla na něčí stranu, nevrhala ses zachraňovat dcerušku ani hájit zetě. Vždycky jsi to nechávala na nás, jako naši věc. A my jsme to nakonec vždycky nějak zvládli. Vždycky jsme věděli, že ať se děje co se děje, je to jen a jen naše věc a naše zodpovědnost.

Neztratila zájem

A ještě ti chci moc poděkovat, že jsi neztratila elán a zájem o život. Že jsi zvládla počítač a na internetu jsi jako doma. Že mi posíláš odkazy na zajímavé články. Že tě pořád zajímá spousta věcí, že nehlásáš, že jsi moc stará, než aby tě zajímaly. Pořád se učíš a spoustu toho znáš.

Už jsem ti tohle všechno mockrát říkala, ale stejně, maminko, ještě jednou: moc ti děkuji!