Jsme to, co si myslíme. Proč je tak důležité věnovat se svým myšlenkám.

V souvislosti se správnou výživou donekonečna omílané zaklínadlo zní: «Jsme to, co jíme». Kdyby člověka tvořilo pouze tělo, pak by to nepochybně platilo, lidská bytost však je materiální pouze napolovic, ta druhá část je duchovní povahy, tedy nemateriální. Ona do omrzení opakovaná věta by proto měla mluvit spíše jen o lidském těle. Podle mého názoru je duchovní aspekt tak jako tak prvotní. Proto soudím, že správně by to mělo znít: «Jsme to, co si myslíme».

Kvalita života a lidské myšlenky jsou na sobě závislé.

To mysl rozhoduje o pocitech a plodí emoce, které pak ovlivňují náš život a celý osud. To, co si myslíme, jaký k sobě máme vztah a jaká stanoviska zaujímáme k různým situacím dnes, má přímou souvislost s tím, jak budeme žít zítra. Myšlenka se mihne, ale pocity a emoce, které vytvoří, přetrvávají podstatně déle.

Proto je schopnost ovládat vlastní myšlenky pro každého bez vyjímky tak zásadně důležitá. Nechci dnes hovořit o technických otázkách této problematiky, ale o tom, proč je tak moc důležité se jí zabývat. Člověk může přečíst bůhvíkolik knih a absolvovat nespočet kurzů na téma řízení vlastního osudu a přesto vlastně nic neučinit ve směru nějaké změny. Problém tkví v motivaci. Dokud si úplně neuvědomujeme důležitost a nezbytnost nějaké akce, nenacházíme na ni nikdy ani čas, ani energii.



Člověk žije a stále o něčem přemýšlí. Z větší části jsou to jen neurčitě zformulované útržky myšlenek, což samo o sobě není zas tak důležité – důležité je, aby ty myšlenky nebo jejich útržky nebyly negativní povahy. Stačí si třeba představit, že každodenní norma myšlenek se shromažďuje v nějaké nádobě. Je-li větší část této nádoby zaplněna temnými a chmurnými myšlenkami, pak také větší část života i budoucího osudu bude vyvedena v takových odstínech. Podle toho, které myšlenky člověku silněji, déle, výrazněji a mohutněji sedí v hlavě, pak člověk také žije.

A teď zásadní otázka – kdo je pánem vašeho života – vy, nebo vaše myšlenky? Ovládáte svou mysl, nebo ona ovládá vás? A komu patří zodpovědnost? Kdo zodpovídá za váš život?

Jestliže jsme schopni si uvědomit, že to, co nás ovládá, je naše vlastní mysl, pak je také možné a zároveň velmi důležité, abychom se chopili zodpovědnosti a naučili se svou mysl řídit. Myšlenky nejsou žádní naši nepřátelé, jsou to indikátory vnitřních problémů, na kterých je třeba zapracovat.

Když se člověk naučí ovládat vlastní myšlenky, objeví zároveň, jak probíhá řízení emocí, protože emoce jsou výplodem mysli. Příklad: něco vám nedodali; pokud odvedete myšlenky, budete snadno a rychle žít dál s vědomím, že to «něco» zkrátka nemáte a mít nebudete; pokud však dovolíte, aby se jednoduchý fakt nedodání čehosi stal předmětem úvah a zkoumání vašich myšlenek, zrodí se vám v hlavě pocit křivdy (budete srovnávat: někomu to dodali a mě ne!), ze kterého vznikne nespokojenost a výhrady, tedy už celá záplava negativních pocitů, které samozřejmě tak či onak následně ovlivní váš osud. Člověk přeplněný pocity křivdy a trpkými stížnostmi a člověk podobnou negativní zátěží nezaplavený žijí v kvalitativním ohledu každý naprosto odlišný život a stejně odlišný je i jejich zdravotní stav.

Tento aspekt – tedy vliv myšlenek a pocitů, které mysl plodí, na lidské zdraví, je totiž třeba brát rovněž do úvahy. Ne nadarmo se říká: veselá mysl – půl zdraví. Každé podobné pořekadlo, jakkoli triviální nám může připadat, je založeno na věkovité zkušenosti, na opakovaném pozorování určitých jevů. Měli by na to myslet zejména ti, kdo už trpí nějakým chronickým onemocněním.

Zkuste podrobit analýze náplň té svojí smyšlené jednodenní nádoby na myšlenky. Zkuste si během dne všímat a nejlépe i zapisovat, na co myslíte. Na konci dne se podívejte, kterých myšlenek bylo více, kterým jste se věnovali déle (to znamená, že byly v převaze) a udělejte si vlastní závěr. Bylo-li víc těch radostných, dobrých, vlídných a shovávavých, je to skvělé. Pokud jich bylo méně, stálo by za to na tomto poli zapracovat.



Cílem mého článku je upozornit na to, že mezi myslí a kvalitou života je přímá souvislost. Nedokážeme vlézt do hlavy někoho jiného a sledovat, na co myslí. Ale když posloucháme, co lidé říkají a zejména jak to říkají, můžeme si utvořit přibližnou představu. Pokud se vám nedaří najít vzájemnou souvislost na příkladu vlastního života, zkuste ji najít na příkladu jiných lidí. Zkuste si položit pár otázek.

Jak žijí věčně nespokojení lidé?

Koho mají kolem sebe?

Kdo je má rád?

A mají někoho rádi oni?

Kolik dobra a užitku přinášejí světu?

Vědí, proč žijí? Líbí se jim život, nebo ho žijí, protože se zkrátka už jednou narodili?

Pozorujte, přemýšlejte. Pokud dojdete k závěrům blízkým těm mým, připomeňte si, že myšlenky je možné a nutné ovládat. Naučit se to není zas tak těžké, důležité je chtít. Změny, kterých tak můžeme dosáhnout, jsou kardinální.