Skutečně existuje past, do které se chytí každý, kdo se rozhodl změnit se. Leží víceméně všem na očích , ale je tak mazaně zařízená, že mimo ni žádný neprojde – určitě se chytí každý.
Už sama myšlenka «změnit se» nebo «změnit svůj život» nás přímo k oné pasti zavádí. Ten nejdůležitější článek, bez kterého přijde veškeré naše úsilí vniveč, proklouzne mimo a v důsledku se můžeme ocitnout v ještě horší situaci než předtím.
Učili nás lámat sebe sama
Ve své touze změnit se nebo změnit svůj život se zapomínáme zamyslet nad tím, jaký vztah k sobě samým máme a jaký je náš vzájemný vztah se světem. Přitom právě na tom závisí, co a jak se bude dít.
Pro mnohé z nás je totiž hlavním způsobem vztahu se sebou násilí. Už od dětství nás učili, že se člověk musí přinutit, musí zlomit sám sebe, aby dosáhl kýženého výsledku. Vůle, sebekázeň, žádná slabost. Ať takovému člověku k jeho seberozvoji nabídnete cokoli, použije násilí.
Je třeba dávat si cíle a dosahovat jich? Skončí na nemocenské, jak bojoval o realizaci pěti cílů najednou.
Děti vychováváme laskavostí? Bude na své děti laskavý až u nich vybudí záchvaty hysterie a bude přitom zároveň potlačovat vlastní potřeby i dětskou podrážděnost. Pro ty není v novém, divukrásném světě žádné místo!
Začíná se podobat člověku, který se učí zacházet s různými nástroji, ovšem ovládá pouze jedno umění: zatloukat hřebíky. Zatlouká tedy hřebíky kladívkem stejně jako mikroskopem, knihou stejně jako kastrólem. Protože nic jiného než zatloukání hřebíků nezná. A pokud se mu v tom nebude dařit, začne zatloukat «hřebíky» sám do sebe…
A ještě tu máme poslušnost, což je jedna z odrůd násilí páchaného na sobě. Vychází z tvrzení, že to hlavní v životě je svědomité plnění příkazů. Zděděná dětská poslušnost, jenom teď na místě rodičů stojí šéf podniku, psychologičtí poradci, politici a autoři článků v kdekterém magazínu…
Psychologova slova o tom, že je důležité si ve styku s lidmi ujasňovat své emoce, budou při tomto způsobu vztahování se ke světu přijata jako příkaz.
Nikoli tedy «je důležité si ujasňovat», ale «vždycky ujasňuj». A dotyčný zalit potem a ignoruje vlastní hrůzu si půjde své city ujasňovat se všemi, z nichž měl dříve obavu.
Nenalezne v sobě žádnou vnitřní oporu, žádnou posilu s výjimkou energie poslušnosti, načež upadne do deprese a zničí sám sebe i své vztahy.
A za neúspěch si bude lát a bude ho sám sobě vyčítat: «Vždyť mi říkali, co mám správně dělat – a já to nedokázal!»
Infantilní? Jistě. A také kruté k sobě samému.
Jen velmi vzácně se u lidí projeví jiný způsob vztahování se k sobě samému – péče. Péče, kdy člověk pozorně sleduje sám sebe, zjišťuje své silné i slabé stránky a učí se s nimi zacházet. Učí se poskytovat sám sobě podporu a ne se nahánět. Šetrně, beze spěchu. Jakmile se projeví stará tendence k násilí na sobě samém, zarazí ji. Jinak by o sebe mohl začít pečovat s takovou zuřivostí, že by se z té péče už neuzdravil.
10 psychologických zásad péče o sebe
3 důležitá pravidla, která vás nikdo nenaučil