4 příznaky infantility. Pohled psychologa.

Povahové rysy lidí kteří sice dávno vyrostli, ale dospělými se nestali. Jak může infantilita pokazit vztah? Pohled psychologa.

Čtyři druhy infantility. Jak se projevují nezralí jedinci?

1. Touží, aby se o ně někdo staral

Tito ne tak docela dospělí lidé nedokázali přejít k pevnému spoléhání na sebe sama. Proto hledají oporu u jiných.

Čistě podvědomě očekávají od partnera péči, moudrost, neustálou pozornost a sdílení prožitků, ničím nepodmíněné přijetí a doplňování deficitu vlídnosti.

Čekají, že někdo jiný (nikoli oni sami) se postará, aby jim bylo dobře.

Velmi často zcela neuvědoměle přisuzují partnerovi roli rodiče, který musí být zralejší a vybavenější než oni sami, musí mít soucit a lépe snášet citovou nestálost někoho jiného, musí všechno hned chápat a všemu rozumět, musí uhodnout jejich potřeby, musí jim ustupovat a řešit jejich problémy.

A jestliže tohle všechno se neděje a všechna jejich očekávání nejsou naplňována (protože partner není ideální, je to normální člověk, který má rovněž svá očekávání, svá omezení a svá dětská traumata), začínají se tito lidé utápět v pocitech křivdy, neutuchajícím obviňování a zklamání. Nejsou však zklamáni sami sebou, svými nerealizovatelnými nároky a přesvědčeními, ale tím druhým. To on není takový, jaký by měl být.

Je samozřejmé a zjevné, že partner žádný rodič není a pokusy dosáhnout od něj toho, co kdysi dávno měli svému dítěti poskytnout maminka s tátou, vztah jenom zatěžují a důsledky pak vedou k hluboké oboustranné nespokojenosti a rozčarování.

Když se náhodou setkají dvě takovéhle děti v dospělém provedení, které vedle sebe hledají a vyžadují silnou, štědrou, pečující a všechno odpouštějící osobnost, podobá se jejich vztah přehazování horkého bramboru:

– Musíš mě pochopit!
– To ty mě musíš pochopit!
– Jsem strašně unavený/á.
– Já ještě víc!

2. Ustavičně čekají na uznání a pochvalu

Ve vztahu si nezralí lidé nedokážou představit žádnou jinou formu blízkosti nežli splynutí.

Splynutí je vlastně snahou žít jediný život ve dvou, snahou být jediným celkem, aby se nám dostávalo podpory, vlídnosti, útěchy a uspokojení.

Infantilní člověk nedokáže zahřát sám sebe, neumí se ani utěšit, ani uklidnit, nedokáže se opřít o svoje vnitřní jádro, o svoji osobnost. Potřebuje k tomu někoho druhého jako dárce.

Nemá žádné silné, ucelené vnitřní Já, proto je emočně závislý na lidech, kterým přisoudil roli „buď na mě hodný“. Platí to i v případech, kdy se velmi usilovně snaží předvádět, že nikoho nepotřebuje a předstírá supernezávislost.

Neustále očekává uznání a citovou oporu, někdy v podobě kouzelných slov „bez tebe bych byl/a ztracen/a“.

Ve vztahu přímo jako vzduch potřebuje stále živé dosvědčování a potvrzování své „neobyčejnosti“, které jsou berličkou jeho sebevědomí.

Sebevědomí nezralých lidí vždycky potřebuje vnější podporu. Bez někoho jiného, bez člověka, který je oddaný, jeví zájem a nadšení, okamžitě upadá.

3. Stále hledají viníky a vznášejí požadavky

Jedním z nejvýraznějších rysů nezralého člověka je hledání viníků a přehazování odpovědnosti. „Svět je zlý a nespravedlivý“, „všichni okolo jsou hlupáci, jenom já ne“.

V psychologii se můžete setkat s pojmem locus of control, což můžeme přeložit jako místo nebo těžiště kontroly. U lidí, kteří se domnívají, že jejich nezdary, úspěchy či neúspěchy jsou určovány a ovlivňovány vnějšími vlivy, se pak hovoří o externím locus of control. V podstatě jde o to, že takový člověk není schopen vidět příčinu svých úspěchů i nezdarů v sobě samém, ale vždycky jen v jiných lidech nebo v okolnostech. Zkrátka takové to dětské „To ne já, to oni (ony)“.

Proto vždycky hledá a najde toho, kdo je vinen, kdo může za jeho neštěstí a maléry, vždycky najde vysvětlení, proč se mu tak špatně žije, proč málo vydělává a místo co by jezdil autem, trpí tlačenicí v MHD.

• „Nemám žádné výsledky, nikam jsem to nedotáhl kvůli tobě, protože ty jsi špatná žena. Nedokážeš mě podpořit, nijak mě neinspiruješ a nepodržíš„.
• „To tys mě zavřel doma a udělal ze mě depresivní slepici. To kvůli tobě se ze mě stalo tohle!„

Nezralí lidé mají neustále spoustu požadavků a nároků na lidi kolem sebe, věčně se je snaží předělávat. Protože to oni se nechovají dobře, špatně plní svou roli a už vůbec k nim“nejsou hodní“.

Sám se ovšem nezralý člověk ve vztahu nijak zvlášť nesnaží. Zato však dostávat nějaká cukrátka v podobě podpory, zvýšení sebevědomí, peněz, řešení problémů, dobrého jídla atd., to chce neustále a co nejvíc.

Proto také svůj vklad dramaticky přehání, zatímco ten partnerův shazuje, což samozřejmě doplňuje výčitkami: málo se snažíš, proč tak málo vyděláváš, měl/a bys víc a líp, atd. atp.

A tak jeden buší do druhého ve snaze „vytlouct“ z něj to, „co se patří“. Takové konflikty samozřejmě do vztahu nevnášejí ani pohodu, ani pocit bezpečí a naopak ho velmi silně narušují.

4. Vyžadují, ale nespolupracují

Infantilní člověk se neumí domluvit. Své vlastní snažení, svůj vlastní stav nedokáže oddělit od snah a stavu toho druhého.

Potřebuje, aby to, co si žádá on, bylo uděláno tady a teď, bezodkladně.

Hledat nějaké styčné body, brát v úvahu jak zájem svůj, tak zájem partnerův, toho prostě není schopen.

Kvůli nemožnosti dostat to, co si přeje, propadá naprosté bezmoci a zaplaví ho pocit ponížení, což v něm vyvolává vztek a hněv. Začíná žádat, obviňovat a manipulovat.

„Neudělal/a jsi, co potřebuju! Jsi tak zlý/á! Ale já si to zařídím, udělám všechno, abych dostal/a, co chci, tobě na vztek! „.

Rodina tvořená nezralými jedinci je často „emočně jednolitá“.

Takže přijde-li otec domů ve špatné náladě, brzy budou mít špatnou náladu všichni, protože otec svoji únavu, zoufalství a hněv vylije na všechny členy rodiny a oni jeho stav vsáknou jako houby.

V podobných „jednolitých“ rodinách stále zaznívá kritika, nároky a vzájemné útoky, protože jejich členové se vzájemně neoddělují jeden od druhého („Když je mě zle, musí být zle všem ostatním!“) a ustavičně se vzájemně infikují rodinnou atmosférou.

Smutný závěr

Nezralý člověk hledá pro sebe pevnou oporu v tom druhém, avšak v devadesáti případech ze sta nachází stejně nezralého a stejně deficitního jedince jako je sám. Protože člověk zralý (pokud snad nešťastnou náhodou nejde o případ totálně zaslepující zamilovanosti) nemá zapotřebí sloužit a poskakovat kolem něčí neurózy, je naladěn na vzájemnou úctu, stejnou zodpovědnost za vztah a stejné vklady do něj.