Jak se správně zbavovat životního balastu

Stává se, že by se člověk rád pokochal pohledem do dáli na slunečné perspektivy svého žití, ovšem ve výhledu mu brání všelijaké neužitečné harampádí. Co tím máme na mysli? Zhruba následující.

Harampádí do našeho života proniká obvykle v podobě:

• nesnesitelných příbuzných
• žárlivého nebo jinou patologií mysli postiženého partnera
• práce, která nám leze krkem
• jednotvárného studia
• nečekané nemoci
• povinnosti pokračovat v „odkazu otců“
• věčného nedostatku peněz
• a dále dětí neschopných samostatného života, bezohledně vyčerpávajících poslední zbytky našich životních sil…

Tehdy propukáme ve věčné stížnosti a lamentace: «Chci mít pokoj od: partnera, dětí, věčného uklízení, tchýně, prázdné peněženky a vyrabovaného konta, nemocí, dluhů, práce, protivných kolegů, milence, akné, haraburdí na lodžii!»

Stop, stop, stop..!
Takhle se vám nikdy nesplní jediné přání! Proč? Protože přání jako takové vlastně vůbec nezaznělo.

Přání je VŽDYCKY něco pozitivního. Přání je žádost, abychom něco dostali, aby nám něco bylo přidáno, je to PLUS. Přání nesmíme formulovat jako něco negativního. Jako žádost něco vzít, jako MINUS.



Z antických dob je známý princip horror vacui – Aristotelovo tvrzení, že příroda nesnáší prázdnotu. Jenomže svým negativním přáním po ní žádáte, aby vám co nejrychleji nadělila právě prázdnotu, tedy jakýsi kousek prázdna. Na to ovšem ona nikdy nepřistoupí.

Zkuste si představit, že za vámi přijde váš potomek se žádostí: «Mami, vyhoďte ode mě z pokoje tu skříň». A nic víc k tomu neřekne, nijak své přání dál nerozvíjí ani nekomentuje.
Kápněte božskou: vyhodíte tu skříň? Ani omylem.
Nejspíš se zeptáte: «A proč?»
Jestliže vám dítě odpoví něco podobného jako: «Pro nic. Prostě mi leze na nervy, je mi z ní špatně, nemůžu se na ni ani podívat! Jestli ji nevyhodíte, skočím z okna», jen těžko mu vyhovíte.
Možná dítěti dáte půlku Diazepamu pětky…
Možná mu doporučíte strávit nějaký čas v dětském domově, aby si vážilo toho, co má…
Jste-li nekorektní rodič, dáte mu možná i pohlavek, aby si nevymýšlelo hlouposti.

A přesně takovým způsobem zachází Příroda i s námi, když po ní bez bližšího vysvětlování žádáme, aby nás něčeho v životě «zbavila» a ještě přitom fňukáme a na všechny strany kolem sebe cákáme negativitu.

Podívejme se nejprve na SPRÁVNÝ vývoj aféry se skříní.

Potomek vám říká: «Mami, rozhod jsem se, že přestanu kouřit, nebudu na fejsbuku dýl než hodinu denně, nebudu chodit do sportbaru na pivo a začnu…

• se učit hrát na klavír
• dělat jógu
• malovat na tom malířském stojanu po dědovi
• cvičit na harfě keltské melodie
• chodit do fitka

… a mami, víš co, ta skříň po babičce, ta je nějaká taková nesympatická…

Co na to říci? Ze samé radosti, že ten váš tupý lenoch konečně projevil zájem o nějakou pozitivní činnost, vystrkáte tu zatracenou skříň osobně z jeho pokoje.

Nebo snad ne?

No, možná, že ne. Že to bude trochu jinak. Ovšem to byl jen takový obecný názorný příklad.

Příroda -a tohle si fakt pamatujte! – příroda je vždycky laskavější než vy, já nebo kdokoli jiný.

Správně formulovaná přání plní rychle.

Takže pojďme přeformulovat svá «CHCI».

Místo věty: «Chci se zbavit partnera, uhrů, chudoby atp.»
říkáme: «Chci se zbavit partnera, uhrů, chudoby atp., ABYCH MOHL/A…»

(HODÍCÍ SE VEPIŠTE SAMI)

A najednou nevíte, co vlastně…

Většinou jsme totiž zvyklí představovat si své štěstí nějak takhle: zbavili jsme se problému, který nás dusil, a teď… sedíme, radostně se drbeme za uchem, tupě zíráme na vzorek na tapetě…



Je to starý problém, který má dva názvy:«Volnost od» a «volnost pro».

Volnost «od»

je svobodou OTROKA. Tak o takové situaci mluvili už staří Řekové. Otrok by rád zmlátil pána, sebral mu peníze a … A dál po chvíli střečkování upadá znovu do otroctví, protože neměl žádný plán, podle kterého by jednal, chtěl se prostě zbavit jařma, shodit na chvíli ohlávku, poveselit se – a znovu do klece. Proto také všechny lidové bouře a živelná povstání byly rychle a krutě potlačeny, následovala přísná diktatura, obnova starých pořádků a ještě těsnější utažení šroubů.

Volnost «pro»

O té mluvíme, má-li člověk cíl. Příroda pomáhá pouze tomu, kdo dokáže přesně zformulovat svůj cíl a začíná aktivně usilovat o jeho dosažení.

Příklad:

Pořád ten stejný otrok se chce dostat domů, ke své rodině. Když tedy přizabije svého pána a sebere mu kasičku, nebude stát v zadumání a žvýkat stéblo trávy, nýbrž urychleně sedne na loď a odpluje do své vlasti, za svým VELIKÝM CÍLEM – rodinou.

(Uvědomte si, že přírodě je naprosto šumafuk, jestli žijete v otroctví nebo doma v kruhu rodiny. Podle jejího názoru je obojí prostě normální. Není důvod dělat vlny a zaplňovat prázdnotu…)

Tak teď jsme si tedy vysvětlili, co je hlavní příčinou smutné skutečnosti, že ohlávku na krku máme pořád a přání se nám ne a nesplňují.
Nejdřív je totiž třeba CHTÍT. Chtít něco konkrétního. A protože s tím má většina lidí problémy, vzniká veskrze smutná statistika nesplněných přání.

Příroda nesnáší prázdnotu. Nenáviděnou skříň musí zkrátka něco vytlačit a je vcelku jedno, jestli to bude harfa, malířský stojan po dědovi nebo něco jiného.

Jinak tam ta almara bude stát pořád. Dokud nepřijdete na to, co má vlastně zabrat její místo.