Opravdu nemusíte žít tak, jak vám říkali

Mezi lidmi existuje mnoho zažitých modelů chování, kterých se kdysi drželi, protože jim to pomáhalo. A dnes se jich přidržují už ze zvyku, aniž by si uvědomili, že už to dávno není třeba.

Není povinné žít podle šablony

Děti kupříkladu často lžou rodičům, kteří je bijí nebo trestají jiným neadekvátním způsobem. To, že takové děti lžou, je zcela pochopitelné, protože nepřiměřený trest, jakým je bití vždycky, podporuje krom všeho jiného zla i zbabělost. Dítě se nechce vystavit trestu, který bolí a ponižuje, chce se vyhnout scénám a občas i zachovat si fyzické zdraví. Je malé, nedokáže se samo živit, neumí ještě žít samostatně a velmi se bojí. Aby nevyvolávalo hněv toho, kdo ho může – a dodejme rovnou, že je povinen – ho chránit (i agresivní rodiče mu buď jak buď poskytují bydlení a jídlo, to jest určitý druh ochrany), vymyslí si svůj způsob úniku ze situace – lhaní.

A když pak je tomuto dítěti náhle třicet nebo čtyřicet let, stejně dál pociťuje před rodiči nevysvětlitelný strach, nedokáže se jim svěřit se svými neúspěchy nebo životními nezdary, protože by mu mohli začít nadávat, vyjadřovat svou nespokojenost a jiné podobné věci, s nimiž si ono prostě neví rady.



Někdejší dítě však už dospělo! Vydělává si na živobytí, bydlí samostatně, má dokonce možná i vlastní rodinu, rodiče už vůči němu neplní svoji rodičovskou funkci nezbytnou pro jeho přežití, avšak model jeho chování přetrvává.

Dotyčný si neuvědomuje, že stále znovu opakuje to, co dělával, když mu bylo pět, deset nebo třináct let. Přitom je dospělý, je zcela schopen nést odpovědnost za svůj vlastní život, stejně tak, jako je schopen přijmout rodičovské rozčarování či nevůli.

Jiný příklad.

Dítě si velice přeje nějakou hračku, ale maminka mu ji nechce koupit. Dítě začíná plakat. A nastane zázrak – maminka mu hračku koupí, to jest, přijímá jeho podmínky.

Podobné jednání si dítě zafixuje jako jednání přinášející výsledek. A když pak vyroste, je si velmi dobře vědomo, že manipulování a nátlak pomocí lítosti je vynikající způsob působení na okolí, jestliže od něj něco potřebuje.

Ovšem okolí, to přece jenom nejsou jeho maminka ani babičky, ani žádní jiní příbuzní, takže mu podobné jednání nepřináší ani tak kýžený výsledek, jako spíš poměrně časté problémy.

Už dávno měl dotyčný tento model chování opustit, uvědomit si všechny souvislosti a prostě se ho zbavit, zanechat ho v dětství, a přesto ho znovu a znovu zkouší uplatnit a velice se diví, že hračku mu dneska už nikdo nekoupí.

Nebo naopak narazí na někoho, kdo se na jeho háček chytí a reaguje „správně“, to jest «koupí mu hračku“. A manipulativní chování pokračuje a rozvíjí se, ačkoli jde spíš o vztah s jakýmsi hologramem maminky z minulosti než se skutečným partnerem.

Jindy se stává, že se nějaký dospívající bojí učitele – nezáleží na tom, z jakých různých důvodů – nedokáže před ním hájit svůj názor, snaží se mu podbízet, vyhovět mu atd. Když potom dospěje, stojí někdejší žák před šéfem, který ho uráží a ponižuje a – mlčí. Bojí se odporovat. Ale proč se vlastně bojí? Už mu není třináct, je mu třicet a práci, kde by nebyl nevystaven takovému jednání, by jistě našel.



Ale bojí se, to je neoddiskutovatelný fakt, má strach a sám vlastně neví, proč lže, vykrucuje se a neodváží se namítnout šéfovi jediné slovo. Příčina je prostá. Sám si neuvědomuje, že už je mu třicet, že může opustit navyklý vzorec jednání a reagovat úplně jinak. Že si dokáže poradit s agresí nadřízeného.

Takových příkladů je mnoho. Jsou nesporně všechny velice subjektivní, jak už to v oblasti psychologie bývá. Všechny jsou spojeny s konkrétním případem, s konkrétním člověkem.

Vždycky mě zajímalo, jak lidé berou svoji minulost a jak vnímají svoji přítomnost. Zajímá mě i to, proč já sama, která jsem rovněž dávno dospělá, reaguji na některé věci dětským způsobem, ačkoli pro mě dávno nepředstavují nějaké „nebezpečí“ a ničím mě neohrožují.

Při zkoumání šablon svého vlastního chování jsem dospěla k závěru o nesmírné důležitosti tvůrčího přizpůsobení, to jest možnosti nereagovat na nějakou situaci podle šablony, jako obvykle, ale vymýšlet nejrůznější varianty reakce – podle toho, kdo je mi zrovna nablízku, jakou mám náladu a co se právě teď děje. Umožňuje mi to nenořit se znovu do minulosti a nereagovat podle tehdejších zvyků, ale jasně si uvědomit, kde se nalézám právě teď a právě tady.