Moudrý příběh o odpuštění

Jedna žena právě zemřela. Přišla za ní Smrt. Když ji žena uviděla, usmála se na ni a řekla, že je připravena.

— Na co jsi připravena? – ptala se Smrt.

— Přeci aby si mě Bůh vzal k sobě, na nebesa, do ráje! – odpověděla jí žena.

— A jak si přišla na to, že by tě Bůh měl vzít k sobě? – ptala se Smrt překvapeně.

— Jak by mě mohl nevzít k sobě? Trpěla jsem tolik, že jsem si zasloužila pokoj a mír a Boží lásku – odpovídá žena.

— A čím jsi tolik trpěla? – ptala se Smrt.

— Když jsem byla ještě malá, rodiče ke mně nebyli vůbec spravedliví a vždycky mě nevinně trestali. Bili mě, nutili stát v koutě na hanbě, křičeli na mě, jako bych byla provedla něco strašného. Když jsem pak chodila do školy, spolužáci mi taky jenom ubližovali, bili mě a ponižovali. Potom jsem se vdala, ale můj muž pil a věčně mě podváděl. Děti mě duševně úplně zničily a nakonec mi nepřišly ani na pohřeb. Dokud jsem ještě chodila do práce, šéf na mě stále jen křičel, zadržoval mi výplatu a nutil chodit do práce i ve svém volnu. Nakonec mě vyhodil a ani mi nezaplatil. Sousedi mě za zády pomlouvali a vymýšleli si o mě, že jsem lehká ženská. Jednou mě přepadl nějaký zlosyn, znásilnil mě a okradl.

— A co jsi dobrého udělala v životě ty sama? – vyptávala se ženy Smrt.



— Vždycky jsem ke všem byla laskavá, do kostela jsem chodila, modlila se, o všechny jsem se starala, vždycky jsem všechno táhla sama. Zakusila jsem na tomhle světě tolik bolesti, jako snad sám Kristus… zasloužila jsem si ráj.

— No dobrá… – odpověděla Smrt – rozumím. Zbývá jen jedna malá formalita. Podepiš tady tuhle smlouvu a pak už můžeš rovnou do ráje.

Smrt podala ženě papír s jedinou větou, pod níž se měla podepsat. Žena si ji přečetla a pohlédla na Smrt, jako by ji polili studenou vodou. Řekla, že tuhle větu nemůže nikdy podepsat. Na papíře stálo: «Odpouštím všem svým vinníkům a prosím, aby také mě všichni odpustili.

— Proč jim nemůžeš odpustit a poprosit všechny o jejich odpuštění? – ptala se Smrt s údivem.

— Přeci proto, že si mé odpuštění nezasluhují, protože jestliže jim odpustím, znamená to, že se nic nestalo, jako by nic z toho, co mi provedli, nebylo, jak by neměli žádnou odpovědnost za to, co napáchali. A já přece nemám koho prosit o odpuštění… Nikomu jsem nic špatného neudělala!

— Jseš si tím jista? – ptala se Smrt.

— Absolutně!

— Co cítíš k těm, kteří ti způsobili tolik bolesti? – zněla další otázka.

— Cítím hněv, zlobu a křivdu! Je nespravedlivé, že já mám zapomenout a vymazat z paměti všechno to zlo, kterého se na mě dopouštěli ti lidé!

— A co by nastalo, kdybys jim odpustila a přestala mít tyhle pocity? – vyptávala se Smrt.

Žena se na chvíli zamyslela a pak odpověděla, že by pak uvnitř cítila prázdnotu.

— Tuhle prázdnotu v srdci jsi cítila vždycky, právě tahle prázdnota zbavovala tebe i tvůj život hodnoty. Pocity, které máš, dodávají tvému životu alespoň nějaký význam. Teď odpověz – proč pociťuješ prázdnotu?

— Protože jsem si po celý život myslela, že ti, které jsem milovala a pro které jsem žila, by mě měli ocenit… a oni mě zklamali. Obětovala jsem svůj život muži, dětem, rodičům i přátelům, ale oni to neocenili a projevili se jako nevděčníci.

— Než se Bůh rozloučil se svým synem a propustil ho na Zemi, řekl mu větu, která mu měla pomoci pochopit život v sobě a sebe v životě…

— Jakou větu? – ptala se žena.

— Svět začíná u tebe…

— A co to znamená?

— Ani Boží syn hned nepochopil, co mu Bůh řekl… Za vše, co se v tvém životě stane, neseš zodpovědnost pouze ty. Zda budeš trpět nebo budeš šťastná, o tom rozhoduješ pouze ty. A teď mi řekni – kdo jmenovitě ti způsobil tolik bolesti?

— Zdá se…, zdá se tedy, že já sama… — chvějícím se hlasem odpověděla žena.

— Takže komu vlastně nedokážeš odpustit?

— Sobě? – plačícím hlasem se napůl tázala žena.



— Ano. Odpustit si znamená přiznat svou chybu. Odpustit si znamená přijmout svoji nedokonalost. Odpustit si znamená otevřít se sama sobě. Sama sobě jsi působila bolest a rozhodla ses, že za to může celý svět a nikdo v něm že si nezaslouží tvé odpuštění… A to chceš, aby tě Bůh přijal s otevřenou náručí?! Rozhodla ses, že Bůh je nějaký měkosrdcatý hloupý stařík, který otevírá dveře hlupákům a zlým, zahořklým trpitelům?! Myslíš snad, že stvořil ono dokonalé místo pro takové, jako jsi ty? Až dokážeš vytvořit svůj vlastní ráj, kde v prvé řadě tobě a pak i všem ostatním bude dobře, pak můžeš zaklepat na dveře nebeského obydlí. Zatím však mi Bůh poručil poslat tě znovu na Zemi, aby ses naučila budovat svět, ve kterém vládne láska a skutečná péče. Kdo se nedokáže postarat sám o sebe, žije v hlubokém omylu, že se dokáže postarat o jiné. Víš, jak Bůh trestá ženu, která sama sebe pokládá za ideální matku?

— Jak? – hlesla žena.

— Sešle jí děti, jejichž osudy se před jejíma očima lámou a ničí…

— Rozumím… Nedokázala jsem svého muže učinit milujícím a oddaným. Nedokázala jsem vychovat šťastné a úspěšné děti. Nedokázala jsem vytvořit a ochránit krb, u kterého by panovaly mír a harmonie… V mém světě všichni trpěli…

— Proč? – ptala se Smrt.

— Chtěla jsem, aby mě všichni litovali a měli se mnou soucit… Ale nikdo mě nepolitoval… A já jsem věřila, že aspoň Bůh mě určitě polituje a obejme!

— Pamatuj si, že nejnebezpečnější na Zemi jsou ti lidé, kteří chtějí probouzet lítost a soucit… Pokládají se za «oběti»… Největší lidská nevědomost spočívá v tom, že se lidé domnívají, že Bůh snad potřebuje něčí oběť! Bůh však nikdy k sobě nepustí nikoho, kdo kromě bolesti a utrpení nepoznal nic jiného, protože tahle oběť by rozsévala bolest a utrpení i v jeho příbytku, v jeho světě! Vydej se teď nazpět a uč se milovat a starat se sama o sebe a pak i o ty, kdo s tebou žijí v tvém světě. Pro začátek můžeš poprosit sama sebe o odpuštění své nevědomosti a rovnou si ji také odpustit.

Ženiny oči se zavřely – a ona se vydala na novou cestu, s novým jménem, u nových rodičů.