Lidé jsou navzájem spojeni neviditelnými vlákny

Chodím jen po cestách, které mají srdce, po jakékoli cestě, která má srdce. Po takové cestě jdu a to jediné, co pro mne má cenu, je projít ji celou… a dívat se, dívat se se za tajeným dechem. Carlos Castaneda

Někdy o tom víme, jindy ne, vždycky nás však s někým spojuje neviditelné vlákno. Sotva na takového člověka pomyslíme, už nám volá, zamíříme ke dveřím, a on za nimi stojí, začneme mu psát esemesku, a vtom od něj sami dostáváme zprávu, nebo chceme právě něco říci a uslyšíme stejná nebo velmi podobná slova z jeho úst…

Neviditelná pouta: synchronizovat se musíme správně

Lidé jsou navzájem spojeni neviditelnými pouty. Ať už o tom víme, nebo ne, každého z nás s někým spojuje neviditelné vlákno. Na někoho pomyslíme, a už nám volá, jdeme ke dveřím, a on za nimi stojí, začneme mu psát zprávu, a vtom od něj přichází esemeska, jindy chceme něco říci a vzápětí uslyšíme stejná nebo velmi podobně znějící slova z jeho úst…

To jsou všední, každodenní příhody, zcela obvyklé záležitosti, které se přihodily každému; život jde dál navyklým tempem a my na ten maličký zázrak zapomínáme, jako zapomeneme na padající hvězdu, kterou jsme zahlédli v letní noci. Spatřili jsme ji – a jdeme dál. Zvlášť o tom vyprávět není komu, je to jen naše osobní tajemství utajeného spojení.

Až v současnosti vědci objevili, že při komunikaci a při citovém vztahu dochází k synchronizaci mozku jednoho člověka s druhým. Asi jako se synchronizují iPhone s tabletem, abychom to vyjádřili obrazně. Oba mozky začínají fungovat ve stejném «režimu», s totožnými vibracemi. To je samozřejmě jen velice přibližný popis tohoto fenoménu, umožňuje však alespoň poněkud srozumitelně sdělit, co máme na mysli pod pojmem «synchronicita».

Tento termín má více významů, setkat se s ním můžeme stejně tak ve fyzice jako v sociologii a psychologii. Tajemství synchronicity popisoval švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. S termínem vystoupil už v roce 1920, podrobněji však o tomto jevu hovořil až o třicet let později společně s fyzikem Wolfgangem Paulim – existuje názor, že proto, že se obával nařčení z okultismu či mystiky. Jak uvidíme, jeho obavy měly své opodstatnění. Jung psal o synchronicitě velmi vědecky, velmi přesvědčivě a – snad mi to odpustí – velmi nesrozumitelně.

Sám fenomén popsal, avšak jeho vysvětlení podal velmi mlhavě. Konec konců není opravdu nijak snadné vysvětlit tajuplné, přesto však všední jevy. Láska, porozumění, naprostá shoda hlubokých vnitřních přesvědčení, zvláštní duchovní propojení, věštecké sny, předtuchy – to všechno existuje. Ale objasnit to je velice těžké.

Věda kromě toho nemá dostatek údajů. Je jistě obtížné je shromažďovat, protože jde o záležitosti ryze osobní – sny, intimní pocity, osobní důvěrnou komunikaci beze slov, neuvěřitelnou shodu v myšlení. To všechno jsou věci těžko prokazatelné. Sama koncepce synchronicity je často označována za nevědeckou, je stálým předmětem kritiky vědecké obce a bývá odsunována do oblasti parapsychologie. Statistika synchronicitu vysvětluje jako obyčejnou náhodu. Podle ní ve vzorku obsahujícím velké množství proměnných je výskyt dvou subjektivně souvisejících událostí dost pravděpodobný. Koncepce synchronicity je pouze jednou z mnoha teorií vysvětlujících zcela zvláštní a pocitově značně významné prožitky.

Nicméně to, že mezi lidmi určité spojení existuje, je nesporné



Významný francouzský učenec, mezinárodně uznávaný astronom a vědec obrovského rozsahu zájmů Camille Flammarion (1842-1925) byl kromě seriózní vědy upoután také nejrůznějšími parapsychologickými jevy, zajímal se o spiritismus a věřil v nesmrtelnost duše. Veřejnost ho milovala, jeho knihy popularizující astronomii a vědu jako takovou vycházely velkými náklady, stejný zájem však budily i knihy věnované jevům vědecky nedoloženým. Od vědeckých kolegů si proto Flammarion užil své.

V r. 1899 se prostřednictvím tisku čtenářů dotazoval, zda se jim přihodily nějaké neobvyklé zážitky typu vidění, zjevení mrtvých nebo třeba věšteckého snu. Chtěl vědět, zda tento prožitek případně odpovídal úmrtí někoho blízkého. Odpovědí přišlo hodně. Asi čtyřicet dva procent čtenářů odpovědělo, že takový zážitek měli. Z nich asi osmnáct procent mělo určitou důkazní hodnotu. Těmito případy se Flammarion zabýval. A opět sklidil notnou dávku až jízlivé kritiky vědecké veřejnosti.

Nevíme, zda Flammarion znal silný zážitek, který v této oblasti prodělal Mark Twain. Jako mladík měl živý sen. Viděl svého bratra, s nímž tehdy pracoval na říčním parníku, ležet v rakvi s bílou kyticí na prsou. Uprostřed kytice byl jediný rudý květ. Vyděšený vyběhl ven do noci. Až když se vrátil domů, došlo mu, že to byl jen zlý sen. Druhý den však jeho bratr zemřel při výbuchu parníku. Twain ho uviděl až v rakvi, s bílou kyticí na prsou. Po chvíli nějaká dáma vložila do kytice jeden rudý květ…

Teprve v posledních letech byly vědecky doloženy podivné jevy; přesné přístroje zaznamenaly náhlý vzestup mozkové aktivity u někoho, koho v myšlenkách pozdravil jiný člověk na jiném kontinentu. Pozdrav zvýšil příjemcovu mozkovou aktivitu i přesto, že mezi těmi dvěma ležely desítky tisíc kilometrů.

Ostatně, jak uvádí anglický biochemik a fyziolog rostlin Rupert Sheldrake (nar. 1942) ve své knize «Váš pes to ví», řada badatelů i cestovatelů hovoří o vynikajících schopnostech telepatické komunikace a orientace u australských domorodců nebo afrických Křováků. V «nezápadních» civilizacích – například v Indii – jsou podobné formy vnímání chápány jako něco zcela normálního.

Podle kvantové teorie existuje jednoznačné propojení mezi pozorovatelem a předmětem, který pozoruje, čímž se zcela boří ostrá hranice mezi subjektem a objektem. Vědci už nejsou nezaujatí pozorovatelé, sledující skutečnost, jako tomu bylo v minulosti – přes skleněnou stěnu. Chápou dnes, že jsou součástí skutečnosti, již zkoumají. Mezi pozorovatelem a pozorovaným totiž existuje neoddělitelné spojení.

Každý z nás ví, jak moc je propojen se svými blízkými. Jak nás rozbolí srdce, když se někomu z nich něco nepěkného děje. Cítíme úzkost a neklid, aniž známe pravou příčinu. Avšak tušíme ji s velkou naléhavostí. Nedokážeme spát a když usneme, trýzní nás tíživé sny. Někdy vůbec nevíme, čím dotyčný momentálně žije, čím se zabývá, kde se nachází. Přesto však jsme nesví, je nám těžko a srdce se nám svírá úzkostí z okolností, které přesně nemůžeme znát…

Už za dávných dob, kdy neexistovalo poštovní spojení a mladé muže odváděli do služby v armádě do vzdálených zemí i na čtvrt století, jejich blízcí cítili, zda je jejich vojáček dosud naživu. Lidé poznali, když někoho srazila nepřátelská kulka, vycítili, že vesnického kramáře přepadli někde v lese banditi nebo že loď Sindibáda námořníka šla ke dnu…

Bylo to poznání ničím nepotvrzené; šlo spíše o intuici, zpravidla se však většinou ukázala být pravdivá. Ten někdo blízký kdesi daleko jakýmsi způsobem vysílal zprávu: ve snu, prostřednictvím různých znamení, někdy byla přečtena z různých náznaků za pomoci zkušeného vykladače těchto jevů. Dopisy se tehdy neposílaly, bylo to působení synchronicity. Informace od onoho vzdáleného člověka zkrátka dorazila. A také v dnešní moderní době voláme v úzkostné chvíli někomu blízkému a ptáme se: «Co se stalo? Jsi v pořádku? Svírá se mi srdce…»

Že se matky v porodnicích probouzejí ve chvíli, kdy začne plakat právě jejich dítě, si už dávno všimly zdravotní sestry. Je to jev doložený ještě z doby, kdy po nějakém in roomingu nebylo ani potuchy.

Proslulá jsou pozorování jednovaječných dvojčat, jejichž propojení je nepřehlédnutelné. Stejně uvažují, jeden může dokončit větu toho druhého, na otázky odpovídají stejným způsobem, vycítí na dálku sourozencovy zdravotní potíže – a někdy jimi začnou trpět také – sdílejí stejné emoce. Události v životě dvojčat, která jsou oddělena i velkými vzdálenostmi, se podivuhodně shodují, což platí o výběru partnerů i povolání, o dětech a jménech, která jim dávají a dokonce i o jménech domácích mazlíčků. Shodují se úrazy i nemoci. Co se děje jednomu, děje se i druhému, i když třeba mají velmi odlišné povahy. Platí to i v případě, že dvojčata o sobě navzájem nevěděla. O synchronizaci se u nich dá mluvit od okamžiku početí – prožívají stejné či velmi podobné události, jeví podobný vkus a sklony, mají stejné zdravotní problémy.

Vzájemné propojení dvojčat je tak jedním z nejnázornějších projevů synchronizace, oněch jemných pout, která lidi spojují pevněji než cokoli jiného.

O synchronizaci násilné hovořil francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss (1908-2009). Popisoval následující: šaman si oblékne papuánský oděv, napodobí chůzi, pohyby, typickou mimiku i řeč Papuánce. Chodí stále rychleji do kruhu a nepřestává do nejmenších podrobností napodobovat příští oběť, doslova jako vynikající herec. Konečně strašlivě vykřikne a padá jako podťatý k zemi. To je smrt. Po nějakém čase vybraná oběť bez zjevných příčin umírá.

Z pohledu synchronicity je obřad zcela srozumitelný – je to nápodoba nebo kopírování se zlým úmyslem. Opravdu není jenom tak, že lidé nemají rádi, když je někdo z ničeho nic začne napodobovat. Kupuje si stejné oblečení, začne používat stejné výrazy a obraty, chodí na stejná místa a vnucuje se jako kamarád jejich starým přátelům…

Mohlo by se zdát, že na tom není nic špatného. Třeba je náš účes natolik šik a oblékáme se tak elegantně, že se není co divit, když se staneme vzorem hodným napodobování. Mohli bychom na to vlastně být pyšní. Jenomže napodobování způsobuje roztržky s přáteli, kolegové se podrážděně vyhýbají tomu, kdo nás kopíruje a náš vlastní instinkt nám velí bránit se synchronicitě s takovým člověkem.



Cítíme skrytý nedobrý úmysl v tom, jak se po nás opičí. Je to vlastně útok na naši osobnost. Touha izolovat se a zbavit se člověka, který nás napodobuje, je zcela přirozená.

Proto ani není dobré navštěvovat na síti stránky někoho, kdo to s námi nemyslí dobře nebo člověka, s nímž jsme se rozešli a chceme na něj zapomenout. Protože i to provokuje synchronicitu. Určitým způsobem s těmi osobami navazujeme styk a postupujeme jim svoji energii. Slábneme, cítíme úzkost a nedokážeme najít nikde klid.

Pokud je to nepřítel, vyloženě mu předáváme svou vlastní energii. Jde-li o někoho, na koho bychom rádi zapomněli, navazujeme s ním znovu vztah, jitříme staré rány, připomínáme se.

Synchronizaci úspěšně uplatňují velké korporace a firmy, když vytvářejí a posilují zdání společných zájmů. Synchronizace je uplatňována v každém kolektivu: stmeluje a upevňuje ho, vytváří atmosféru společného zájmu a nutí lidi lépe pracovat, i když pro jednotlivce to ani zdaleka vždy neznamená nějaký přínos.

V náboženských společenstvích ranní vstávání ve stejnou hodinu, společné jídlo ve stejnou denní dobu, společná práce, společně prováděné obřady, stejný oděv, společný jazyk a dokonce i gestikulace a mimika, to vše slouží upevnění jednotného ducha a společenství jako takového. Člověk z takového společenství z nějakých důvodů vyloučený často zdánlivě bezdůvodně umírá. Byl zbaven «společné energie», ztratil svou synchronickou propojenost s ostatními členy společenství, s lidmi, kteří pro něj měli důležitost – a jeho životní energie tím byla vyčerpána.

Je třeba s opravdu velikou opatrností přistupovat k zaměstnání, v němž je po ránu zvykem společně zpívat hymny, společně cvičit a napodobovat přitom trenéra nebo vedoucího; někdy se za podobnými požadavky skrývá nebezpečná manipulace lidmi…

Také úspěch práce s odborným lékařem, psychologem nebo filosofem závisí na tom, nakolik jsme s ním synchronizováni. Jestliže sdílíme stejný pohled na svět, máme společné vzory, hledáme ve věcech podobný smysl, jestliže se navzájem «podobáme», pak mluvíme stejnou řečí, i když to vlastně není řeč, ale cosi hlubinného, co vytváří teprve základ pro řeč, je to jakýsi metajazyk, matrice. Jestliže se jedná o lidskou duši, o psychiku člověka nebo záležitosti éteru, není účinek společné činnosti bez tohoto metajazyka ani možný. Naopak, pokud se tuto řeč navázat podaří, je účin zaručen i v přestávkách mezi jednotlivými sezeními.

Neviditelná pouta, kterým Mark Twain říkal «myšlenkový telegraf», dokáží přenášet pozitivní informace a poskytovat podporu o nic hůř než laskavá slova nebo požehnání. Je jenom nezbytné se správně synchronizovat. Pak se náš život může naladit na správnou vibraci a neztratíme svěžího ducha tolik potřebného ke každodennímu překonávání životních překážek.