Proč někdo snadno „vyletí“ a jak to změnit

Stává se vám někdy, že se rozzlobíte, že vás rozběsní úplná maličkost, vyletíte, vybuchnete, a potom je vám líto toho, co se stalo? Chtěli byste se odnaučit naštvávat se pro nic a nekřičet pro kdejakou hloupost na svoje blízké?

Soudím, že ano. Z hádek má jen málokdo potěšení, tím spíš pak není nic příjemného na tom, když se člověk nedokáže ovládnout a pak se cítí provinilý a ublížený a ještě ke všemu se snaží vinu za vlastní selhání svádět na někoho jiného. Povím vám něco o skrytých příčinách podobných výbuchů hněvu a mohu vám myslím slíbit, že toto povídání možná poněkud zmírní vaši příští výbušnou reakci. U někoho možná i o něco víc než jen „poněkud zmírní“.

Pravé příčiny rozčilení a zlosti.

Takže — co se vlastně děje před tím, než selžeme a začneme se rozčilovat a naštvávat?

Odehraje se nějaké jednání nebo jsou pronesena nějaká slova lidmi kolem nás. Nejčastěji jsou to právě naši blízcí (proč právě oni, vysvětlím později). Zpočátku se zdánlivě držíme. Jsou pravda i tací, kteří se nedrží ani vteřinu, natož aby uvažovali, to však je zvláštní případ. V zásadě všichni lidé mají snahu nechovat se jako reaktivní živočichové. Nicméně ten vnější podnět, to něco, co se nám nelíbí, už se objevilo, už vzniklo. A jestliže ono „nelíbí se nám“ přetrvává, dozraje náš výbuch poměrně rychle a pak už probíhá nezvladatelně.

Proč? Z těchto důvodů:

1. To, co se děje, se nám nelíbí. Ono „nelíbí se nám“ je něčím, na co zareagujeme. Každý má něco svého — pro někoho je tím, co se mu nelíbí, něčí chování, pro jiného to je intonace něčího hlasu, výraz obličeje, atd. Všechny tyto nelíbící se faktory jsou už v naší mysli uloženy jako něco nepříjemného, a proto na ně reagujeme. (Ale kdy vlastně se nám takhle do mysli uložily? Vysvětlím také později.)
2. To, co se nám nelíbí, se stane pro nás nečekaně, nejsme na to připraveni, a proto bychom to rádi zastavili. Jenomže ono to nejde, není to v našich silách (alespoň máme takový pocit). Takže povahu toho, co se děje, by šlo vyjádřit takto: „věci nejdou tak, jak jsem je plánoval“ , nebo jednodušeji: to co se děje, „není podle mého“.

Ale proč ten výbuch?

Příčiny tohoto jevu byly založeny v době, kdy jsme vyrůstali – někdy mezi druhým a čtvrtým rokem, kdy jsme se pokoušeli aktivně zkoumat a poznávat svět a dávat o sobě vědět jako o člověku, který je roven ostatním (takzvaná krize tří let). V tomto období se formuje lidské Ego jako platforma dalšího vnímání sebe sama i jiných a také platforma navazování vzájemného vztahu se světem. Naše tehdejší „prohlášení“ ovšem nebyla v lepším případě brána vážně, nejčastěji však byla přerušována všemožnými „to se nedělá“, „musíš“ nebo „pozor, stůj“.

Dokud jste byli dítětem, museli jste si nějak poradit nejenom s tímto vnějším působením, ale také se spoustou svých vnitřních pocitů týkajících se zákazů, a nezbytností, které jste nechápali , a také okřikování. Pocitů bylo opravdu hodně, mezi nimi určitě i pocit neporozumění – „Za co mě hubují, vždyť mě to zajímá!?!“ – a z tohoto neporozumění se ve vás rodil pocit ublíženosti nebo rozhořčení až hněvu, následovaný silnou touhou jednat podle svého a zároveň doprovázený pocitem nemožnosti a bezmoci vůči zákazu významné autority (rodiče, vychovatele, starších členů rodiny).



V této situaci se někomu strašně chtělo křičet, jinému plakat, utéct a schovat se, někdo se chtěl prát a mlátit kolem sebe. Protože děti nerozumějí a nevědí, jak se chovat, když se člověk cítí špatně, přičemž ono „špatně“ přichází od lidí, od kterých to nečekal.

Všechny tyto dětské pocity a nevyjádřené touhy dohromady stimulovaly velmi bolestné vnímání toho, co jim připadalo jako něco naprosto nesnesitelného. Aby se dokázala s podobnými incidenty vypořádat, vytěsňovala je dětská psychika z paměti – to jest z vědomí – hloub, do podvědomí. Proto si dnes nepamatujete to, co se tehdy dělo, a i kdybyste si pamatovali události samotné, nevybavíte si celé spektrum svých tehdejších pocitů.

Avšak v takových situacích které vaše mysl vnímá jako de facto totožný prožitek, spouští vaše psychika stejnou reakci. Právě tenkrát totiž, v období dětského neporozumění a ublíženosti, se uložil vzorec vaší reakce na vnější vlivy. Pocity, které lidská psychika vytěsní, se nikam neztrácejí, naopak, jsou to právě ony, které pokaždé „vybuchují“, a to bolestivě jak pro vás, tak pro lidi kolem vás.

Jestliže jste i nyní, při četbě o uvedených pocitech, osobním významu a vnímání skutečných událostí svého života, nalezli podobné důvody pro svoji podrážděnost, můžete mi věřit, že reagujete z hloubi svého zraněného dětského Ega. Právě proto nejprve reagujete a přemýšlíte až poté.

Vaše reakce jsou „uloženy“ na vytěsněných dětských prožitcích. A vy děláte prakticky totéž, co jste nemohli dělat tehdy – křičíte, schováváte se nebo se perete. Je to tak? Toto chování je příkladem potvrzujícím, že příčiny vašich „výbušných reakcí“ byly založeny právě v raném dětství.

Mimochodem, „udržet se“ (udržet se=zadržet slzy nebo hněv, jak to mnozí chápou v rámci sebekontroly), to je rovněž způsob založený v dětství. Protože pokud by se neudržel, mohl být člověk potrestán. Nebo se držel, nezačal plakat a neprojevil své city proto, že by mu stejně nebylo porozuměno tak, jak si to přál, což ve svých dvou až čtyřech letech vysvětlit neuměl a nikdo ho tomu ani neučil… (protože to sami neuměli a toto neumění si předávali z generace na generaci).

Způsob „uvolnění“ = předvedení své reakce právě před svými blízkými a vůči nim je rovněž vysvětlitelný poměrně jednoduše: právě mezi blízkými se v člověku nejsnáz probouzí jeho „vnitřní dítě“, od kterého ony neovládané reakce pocházejí. Také tato okolnost nasvědčuje dětskému původu příčin „výbuchů“.

Bohužel jim jsou nejčastěji vystaveny a trpí jimi děti nebo ženy – tedy ti slabí. Protože ve chvílích své dětské reakce je člověk sám slabý, i když sám v sobě žádnou slabost nespatřuje. Nevidí ji proto, že přenášení zodpovědnosti za to, co se děje, má rovněž dětskou podobu – to vy za to můžete, že se mi tohle děje. V dětství to, co se mu dělo, vnímal úplně stejně.

Ale co si s tím počít?

Jistěže nejlepší je obrátit se na psychologa a zpracovat=prožít tyto pocity správně, za účasti, pod dohledem a citlivým vedením odborníka.

Pokud neradi vyhledáváte ty nejsnadnější cesty a máte za to, že si s tím dokážete poradit sami, mohu vám doporučit nejprve si všechno, co bylo výše popsáno, přesně uvědomit jako důsledek v dětství uloženého reakčního vzorce. Poté si vybavte svoje chování a svoje pocity v okamžicích, kdy něco není podle vašeho. Abyste později, až takový okamžik znovu nastane, si dokázali trochu uvědomovat a pozorovat sami sebe. Abyste se mohli pokusit zjistit, co zejména vás dráždí — něčí řeč, něčí póza, výraz tváře, nebo sám smysl, který vy – a pouze vy – přikládáte tomu, co se děje (kupříkladu „nemají mě rádi, neváží si mě, snad ve mně ani nevidí člověka“).

Po přečtení tohoto článku a pochopení příčin svého chování už dokážete svoji reakci vysledovat.

Nemusíte ani čekat, až taková chvíle přijde, můžete si několik situací svých výbuchů prostě přehrát v paměti. A poté, až si uvědomíte, kdy, v jaké chvíli vás to začíná unášet směrem k výbuchu, si v mysli podrobně, jako na filmovém pásu, představujte jinou podobu vlastního chování. Přičemž lepší bude, bude-li těch podob více. Tím větší bude jistota, že vás to příště nestrhne obvyklým způsobem.

Zamyslete se, co byste dnes mohli dělat místo toho, abyste křičeli nebo se prali. Přinejmenším se můžete, když ucítíte povědomý příliv vzteku, zhluboka nadechnout a vydechnout, otočit se a odejít někam vychladnout, nebo něco říci či o něco požádat své blízké. Dialog je nejlepší způsob zabránění reakci a dosažení vzájemného porozumění.

Teď, když už víte, že nikdo z vašich blízkých ve skutečnosti není příčinou vašich reakcí, můžete se zamyslet nad tím, že vlastně pokračujete v prožívání svých dětských pocitů reagujících na nějaká „to nesmíš“. Že význam těch pocitů i jejich nesnesitelnost vyvolávající vaši výbušnou reakci dokážete změnit.

Protože i když třeba něco není podle vašeho, dneska už to přeci není nesnesitelné, co říkáte? Svět se přece nemusí stále točit jen na tu stranu, kterou jste si zrovna vy vybrali, ne?

Dokázali byste například přinutit řeku, aby tekla opačným směrem? A chtěli byste to vůbec dělat? Pocítili byste v té souvislosti touhu se rozčílit a na řeku se naštvat? Zřejmě ne. Přitom však pokoušet se změnit tok řeky nebo se na ni naštvat je totéž, jako dělat to vůči lidem kolem vás. Je to naprosto zbytečné a nesmyslné zaměstnání.



Až tohle všechno doopravdy pochopíte, zbavíte se břemene nevyhnutelné reakce podle dávno uloženého vzorce a vaši blízcí s vámi budou moci mluvit bez obavy, že je zas za něco „seřvete“. Věřte, že úleva bude oboustranná. Není to snad důvod k radosti?

A jako bonus ke své vnitřní svobodě získáte schopnost zvládnout toho mnohem víc najednou: budete stíhat mnohem víc věcí naráz nebo v průběhu dne, budete schopni všímat si i něčeho příjemného, na co jste dřív prostě neměli sílu. Protože té vás zbavovala neustálá kontrola toho, co se děje, neodbytná touha dát všechny do latě a přinutit je žít tak, jak vám to připadá správné.

Platí, že čím silněji jste v dětství pociťovali nesnesitelnost toho, co se s vámi dělo, tím drsněji v dospělém věku „srovnáváte do latě“ své blízké. Stále se pokoušíte vytvořit ten správný obraz svého dětského světa, který se tehdy, jak vám to připadalo, prostě řítil do záhuby, protože nebyl podle vašeho.

Musíte si tedy, přátelé, zapamatovat to hlavní: jestliže věci nejdou tak, jak byste chtěli a jak by se vám to líbilo, neznamená to ještě, že se svět řítí do zkázy. Totiž možná, že řítí, avšak nikoli reálný svět, ve kterém dnes žijete, ale váš svět dětský, v němž bylo jen málo možností porozumět tomu, co se kolem děje a málo způsobů vlastního chování.

Jednou se tento dětský svět zbořit musí, protože právě jen pro dítě jsou dospělí ztělesněním celého světa, zatímco ono je osou, kolem níž se tento svět otáčí.

Když dospějeme, můžeme s radostí zaznamenat, že svět se točí kolem své vlastní osy a nikoli kolem nás. Že v něm můžeme svobodně žít, aniž bychom byli svázáni vlastními očekáváními a „správnostmi“. V životě jsou také jiní lidé, jiná pravidla a zákony. Řeky si tečou kam chtějí. A my nemáme žádný důvod se na řeky zlobit.

Jestliže věci nejdou podle nás, znamená to pouze to, že nastal čas definitivně dospět, zbavit se dětsky tragického pohledu na život, přijmout jeho mnohotvárnost a nejednoznačnost. A také zbavit se pocitu, že musíme být „správní“ a musíme kontrolovat, co se kolem děje a nepodřizuje se to našim představám o správnosti.

Přeji štěstí všem dospělým, kteří dokáží přestat se schovávat před dětskými strachy, kteří dokáží změnit své chování přijetím vlastních prožitků, pocitů a také lidské nedokonalosti, a kteří se v důsledku toho nestanou ani lepšími, ani horšími, ale budou moudřejší a svobodnější.