Někdy se bez nějaké očividné příčiny necítím ve své kůži. Ne snad fyzicky, je to jen pocit. Nicméně si dnes už nemyslím, že je na tom něco špatného.
V létech dospívání, asi tak od třinácti let, jsem absolvoval mnoho rodinných sešlostí a obědů a pokoušel jsem se přitom předstírat, že je mi na nich opravdu fajn. Vůbec nešlo o to, že bych se v kruhu rodiny cítil nešťastný. Ale po celé ty roky mi hrozně vadilo, že se na těchhle sešlostech nemohu chovat se stejnou nenuceností, s jakou jsem se choval mezi svými kamarády. Vadilo mi to tolik, že jsem z toho měl žaludek na vodě a musel jsem překonávat opravdu silnou touhu někam od těch důvěrně známých a většinou i milých lidí utéci, anebo se vrátit domů. Nebylo v tom žádné zoufalství, spíše pocit jakési nedostatečnosti, jaký v člověku vyvolá nějaké jeho trapné vystoupení nebo výtka nadřízeného.
Nebýt v náladě je normální.
Když se ohlížím zpátky, nemohu uvěřit, že jsem se někdy takhle cítil. Pokaždé jsem si lámal hlavu jenom nad tím, že když se necítím dobře, musí to přece mít nějakou příčinu, říkal jsem si, že musím důvodu svého stavu porozumět, že ho musím zjistit – jako třeba že jsem šel pozdě spát a jsem ospalý, nebo něco na ten způsob.
Vnitřně jsem si svůj pocit nejčastěji zdůvodňoval svojí neobratností. Ve srovnání s dospělými jsem některé věci nezvládal tak dobře, nestíhal jsem, nedokázal jsem nic významného. Jakmile nejhorší pominulo, k problému jsem se vracel, pokoušel si ho objasnit a přemýšlel jsem, jak bych ho mohl vyřešit. Často jsem si udělal seznam nových úkolů nebo cílů, o kterých jsem si myslel, že mi pomohou získat sebejistotu. Takových seznámků jsem měl snad stovky.
Nemám klinickou depresi. Dělal jsem určité testy a odpovídající příznaky u mě nebyly shledány. Totéž pokud jde o bipolární poruchu a všechny jiné možné formy neuro-psychických stavů.
Celkově jsem vlastně šťastný člověk. Cítím, že můj život je krásný. Většinu času se cítím mnohem líp než výborně, na světě se mi moc líbí.
Ale i teď nejsem někdy bez nějaké zjevné příčiny ve své kůži. Jenom si teď už proto nemyslím, že je se mnou něco v nepořádku. Tento pocit nemusí být nutně spojený s nějakou psychickou poruchou nebo onemocněním, špatnou životní volbou nebo nedostatečným příjmem tekutin.
Když jsem dospíval, byl jsem přesvědčený, že když se člověk necítí dobře, musí to mít nějaké vysvětlení. Něco se muselo stát. Něco to muselo způsobit. Možná se díval na nějaký děsivý film. Nebo mu někdo ublížil. Zapomněl něco udělat. Špatně o sebe dbá. Byl jsem si jist, že většinou se lidé zkrátka vždycky cítí skvěle a jenom zármutek různého druhu, ať už dlouhodobý nebo krátkodobý, může být vysvětlením, proč se někdo cítí špatně.
Je ale známo, že lidské nálady mají své výkyvy nezávislé na okolnostech. Každý už to zažil: život může po ránu vypadat skvěle a večer téhož dne můžeme mít pocit, že nestojí za nic, ačkoli se nic podstatného a zásadního nepřihodilo. Někteří lidé takovými posuny procházejí častěji než jiní a já si myslím, že to také vysvětluje, proč je vlastně v téhle otázce takový zmatek.
V posledních letech jsem se konečně odhodlal mluvit o téhle věci otevřeněji s některými ze svých přátel a příbuzných a myslím si, že existuje velmi široký okruh toho, co je pokládáno za normu. Když jsem se s těmi lidmi dělil o svou zkušenost tichého, pomalého umírání během rodinných obědů a večeří nebo na poradách našeho odboru, říkali mi jedni, že zažívají to samé, jenomže ještě horší, zatímco druzí neměli ponětí, o čem to vlastně mluvím.
Vy nejspíš víte, do jaké skupiny patříte zrovna vy. Je těžké zjistit, co se dá pokládat za běžnou normu, protože o tomhle většina lidí nechce mluvit a nechtějí o tom ani slyšet. Nejsem psycholog, proto můj názor prosím neberte jako nějaké vědecké tvrzení, ale opravdu jsem dneska přesvědčen, že i totální životní optimisté se někdy mohou bez jakékoli příčiny cítit mizerně.
Jenomže často si nedáme pokoj a hloubáme nad příčinami toho všeho a často to nabyde povahy oné pověstné sněhové koule, která se valí a nabaluje na sebe stále víc, což nakonec může působit ničivě.
Moje záchvaty pochmurné nálady byly se vší pravděpodobností naprosto přirozené, ale protahovaly se i na několik dní, protože jsem pokládal za nenormální cítit se špatně a neumět si vysvětlit, proč. Pátral jsem po příčinách a cítil se ještě mizerněji, protože jsem na nic nepřišel.
Když se domníváte, že vaše špatná nálada nutně musí znamenat, že něco je v nepořádku s vámi nebo se světem kolem vás, máte pocit, že jednu z těch dvou věcí musíte nezbytně napravit – buď sebe nebo svět kolem. Jenomže nemáte ponětí, jak byste to měli udělat a co vlastně byste konkrétně měli napravovat a v důsledku toho se cítíte ještě mizerněji.
Když na okolním světě nebo na sobě samých začínáte nějaké ty nedostatyk hledat, vždycky najdete více než dost takových věcí, které vaše nekonečné úvahy ještě podnítí. Nicméně však ve sto procentech případů všechny ty úvahy vyústí v jeden a ten samý seznam:
– Málo pracuji nebo se učím.
– Některé životně důležité věci změnit nemohu.
– Svět je průměrný a nebepečný.
– Mám něco s mozkem.
Jenomže celý tenhle seznam možných vysvětlení špatné nálady je absolutně k ničemu, jestliže nikdo – včetně vás samotných – žádné vysvětlení nežádá.
Nejde o to, že nálady a psychické stavy žádné příčiny nemají. Naopak nejspíš za každým citem a pocitem se ukrývají nějaké genetické, neurochemické a situační faktory. Tyhle skryté mechanismy a děje však ne vždycky poskytují nějaké srozumitelné a jasné vysvětlení špatné nálady. Ovšem lidé okolo vás na nějaké vysvětlení čekají. Když se vás někdo zeptá jak se máte a vy odpovíte „Nic moc“, bude chtít vědět, proč. A ať už se vám chce nebo ne, budete muset najít nějakou odpověď.
Můžete však také odpovědět, že všechno je v pohodě, protože budete vědět, že další dotazy následovat nebudou. Když je všechno fajn, pokládají to lidé jaksi za přirozené.
Špatná nálada také někdy má naprosto zřetelné důvody. S těmi se samozřejmě můžete poprat. Existují také vážná onemocnění, působící poruchy nálady, ta pak vyžadují patřičnou léčbu.
Každý je nicméně denně vystavován široké škále lidských emocí a nikdo právě tohle nepokládá za problém, který je nutné řešit. Zkuste si jen představit, kolikrát za den se setkáváte s různými úředníky, pokladními, prodavači, kolegy a přáteli, kteří se možná v tu chvíli z posledních sil pokoušejí předvádět, jak jsou v pohodě.
Teď už propadám špatným náladám podstatně méně než dřív, a to díky dvěma zachráncům – meditaci a svým přátelům, kterým se se svou špatnou náladou mohu svěřit. Většina lidí však o nepříjemných věcech raději nemluví a já si nemohu neklást otázku, proč si tolik lidí myslí, že aby se cítili mizerně, potřebují k tomu nějaký důvod.
Dneska už svoji náladu beru jako počasí. Každodenní proměny emocí se rodí stejně jako vzniká déšť – někde ve vesmíru. Každý už se dávno přizpůsobil klimatu kolem sebe, jeho konkrétním normám i extrémům. Někdo žije na jihu, jiný na severu. Každé klima má svoje přednosti a své nedostatky, nic z toho však není „nesprávné“. Už si nemyslíme, že bouři na nás seslali bohové a nehrozíme kvůli ní pěstí proti nebesům.
Bereme klimatické podmínky takové, jaké jsou a dokážeme se jim přizpůsobit. Oblečte si svetr, odložte mejdan, podívejte se na nějaký film. Být občas bez nálady je normální.
Zajímavý způsob, jak se zbavit špatné nálady a sklíčenosti
10 pravidel, která přimějí naše emoce pracovat pro vás a ne proti vám