Já tě miluji, a ty …

Opravdu cenní jsou pro nás ti lidé, kteří se nepoddají našim pokusům udělat z nich viníky nebo je zahanbit, nezačnou nám ubližovat ani nás nepodtrhnou, ale prostě zůstanou poblíž a svou přítomností a pozorováním nám poskytují možnost uvědomit si svůj vklad do toho, co se děje. Svůj podíl. Lidé, kteří svou přítomností a nezasahováním nám dávají šanci samostatně si vyléčit rány.

Často žádáme své blízké, aby omezili svou svobodu, abychom se nemuseli cítit trapně a nebolelo nás to. Žádáme například partnera, aby přestal komentovat náš vzhled, protože je to pro nás bolestivé. Chceme po něm, aby se nedíval na jiné ženy, protože pak musíme zápasit se žárlivostí. Jindy muž žádá ženu, ať se nezdržuje v práci, protože on pak má o ni strach. A dítě má za povinnost nám volat a dávat o sobě vědět, abychom pociťovali pokud možná menší obavy o něj. Své rodiče honíme po doktorech, abychom se nedejbože nemuseli vypořádávat s hrozbou, že o ně přijdeme. Snažíme se ovlivnit své přátele, aby nenavazovali přátelský vztah s nikým jiným, protože si chceme připadat jako něco pro ně výjimečného. Všechny tyhle prosby a žádosti obalujeme manipulativními sděleními typu „Já tě miluji, a ty…“

Naše duševní bolest je právě jenom naše bolest.

V naší kultuře jsou rovněž velmi rozšířeny metody poukazování na pocity viny, na které jsme zvyklí už od nejútlejšího věku. Stejně tak dobře funguje vyprávění o obavách a duševní bolesti spojené s prosbou, abychom této duševní bolesti nebyli vystavováni. „Prosím tě netrap mě“ je jedna z velmi častých vět, které naprosto neuvědoměle (a někdy také uvědoměle) využíváme k manipulaci. Spravedlivě se rozhořčujeme, když nás někdo trápí právě tím, o co jsme ho prosili, aby to nedělal. Při čtení těchto řádek se zlobíme, že někdo naši duševní bolest nazývá manipulací, ačkoli nás něco opravdu trápí a způsobuje nám to bolest.

Pravdou ovšem také je, že blízké vztahy představují setrvalou a zcela reálnou možnost setkání s trápením a bolestí. Ne snad proto, že by se o to někdo zvláště snažil, ale čistě z toho důvodu, že ten druhý jednoduše nemůže nedotknout se některých našich citlivých míst, pokud je nám dostatečně blízko. Citlivých míst má každý dost. A čím více se snažíme vyhnout bolesti, tím více se naše duše podobá minovému poli, na které už nejsme ochotni kohokoli vpustit.



Smutnou pravdou také je, že naše duševní bolest je právě jenom naší bolestí. Existují lidé, kteří nám někdy dřív nebo právě dnes nějak ublížili. A je-li jim to dáno osudem, nakonec si to uvědomí, pochopí svou vinu a třeba se budou i snažit napravit škody. Ovšem počítat s něčím takovým nemá smysl. Od okamžiku, kdy máme bolest ve svém nitru, je ta bolest pouze naše. A také pouze my s ní můžeme něco udělat.

Východisko je prosté. Když se nám někdo nezamlouvá, vždycky se s ním můžeme rozloučit. Když nám je zima, můžeme se obléct. Potřebujeme-li pomoc, můžeme o ni požádat. Když nám někde něco nedají, vezmeme si to jinde.

Jestliže však setrváváme v nedostatku a nepohodlí a přitom se nikam nepohneme, jestliže obviňujeme někoho jiného, že to on nás trápí a působí nám bolest, ale zůstáváme s ním, je to opravdu vážný důvod k zamyšlení nad tím, jak se stáváme tvůrci svého vlastního trápení. A nad příčinami, pro které se naše cíle absolutně neshodují s naším jednáním.

Opravdu cennými jsou pro nás v takové situaci lidé, kteří nepodlehnou našim pokusům udělat z nich viníky nebo je nějak zahanbit, nedají se s námi do hádky ani nás nepodtrhnou, ale prostě zůstanou poblíž. Jejich přítomnost a naše vědomí, že nás pozorují, nám poskytují možnost uvědomit si svůj podíl na tom, co se děje. Svůj vlastní vklad. Takoví lidé nám pouhou svou přítomností a tím, že do ničeho nezasahují, poskytují šanci vyléčit si své rány sami. Nepřinášejí nám ryby, ale s trpělivostí čekají, až sami vezmeme do ruky udici. Nevidí v nás oběť, ale někoho, kdo je schopen si se situací poradit. Pomáhají nám tam, kde už nemůžeme, a nepomáhají, jestliže můžeme. A velmi silně nás milují opravdovou, zralou a moudrou láskou.