Negativní stránka pozitivního myšlení

Skutečné sebepřijetí nespočívá v tom, že bychom se snad měli zříci jakýchkoli negativních pocitů, ale v tom, že se budeme přijímat v každém svém projevu, a to po celou svoji životní cestu. Nebudeme hledat různá „kdyby“ a poukazovat na to, že tak či onak to mohlo být lepší. Přijmeme se i se všemi negativními pocity, nalezneme pro ně ekologické východisko a uvolníme rezervy, které se v nich skrývají.

Dnes je docela módní hovořit o pozitivním myšlení. Těžko bychom hledali někoho, kdo o něm nic neslyšel, nečetl, nezúčastnil se nějaké přednášky nebo rovnou neabsolvoval kurz pozitivního myšlení. Skoro by to mohlo připomínat epidemii. Stačí, že někdo z „přátel“ na sociální síti napíše o nějakém problému a už se objevují komentáře typu „Přijmi to! Vesmír je dokonalý, tahle situace tě má dostat výš…“ atd. Odpovědi jistě dobře myšlené, ale nicméně naučené anebo vyčtené. Jsou však doopravdy prožité, to jest – mají s jejich prožitím jejich autoři osobní zkušenost?

Lživě pozitivní myšlení.

Ráda bych tu něco řekla o myšlení „skutečně pozitivním” a „lživě pozitivním”.
Určitě platí, že jestliže nějaký problém nahlížíme jako možnost a nevidíme v něm jen překážku, změní takový přístup velice rychle náš život. Pokud jsme schopni opravdového přesvědčení, že určitá situace vznikla s nějakým cílem a její prožití nám bude k něčemu dobré, pak to tak i bude. Ve většině případů však probíhá proces naprosto jiný.

Ukážeme si to na příkladu. Sáhneme do bohaté nabídky možností z oblasti „rodiče a děti“. Matka něco dělá, říká nebo v něčem postupuje takovým způsobem, který se nepříjemně dotýká její dcery. Vznikne konfliktní situace.



Dcera prožívá negativní pocity:

• zlost
• pocit urážky či ublíženosti
• podráždění
• nebo dokonce nenávist.

To je reakce. Dcera však v sobě tento pocit potlačuje, neboť „myslet je třeba pozitivně“ a navíc – nenávidět svoji maminku, to je vůbec nepřijatelné. K projevu reakce tedy nedojde.

Co se potom na základě této skutečnosti děje?

Každý náš pocit, každá emoce vytváří energii.

Jestliže s touto energií nic neděláme, musí si s ní tělo nějak poradit samo.

V důsledku toho dochází k nemocem, objevuje se nadváha nebo jiné problémy. Existuje mnoho studií dokládajících souvislost mezi onkologickými onemocněními a dlouhodobě potlačovanými emocemi.

Skutečné sebepřijetí nespočívá v tom, že bychom se snad měli zříci jakýchkoli negativních pocitů, ale v tom, že se budeme přijímat v každém svém projevu. Že dokážeme své negativní emoce přijímat, nalézat pro ně ekologické východisko, a uvolňovat tak rezervy, které se v nich skrývají.

Nejčastěji ze všeho se lidé svých negativních pocitů a emocí jednoduše bojí a neumějí je vyjadřovat. Jak by také ne, tomu nás totiž většinou nikdo neučí. Učili jsme se být silní, hodní a spravedliví a radovat se ze života. Učili jsme se vlastně podvádět – usmívat se, když nás něco bolí a smát se strachu přímo do tváře. Na tom není nic špatného a někdy je to skutečně velmi důležité.

Jenomže umět prožít bolest není důležité o nic méně.

Jsou chvíle, kdy je zapotřebí být silný a jsou takové, kdy je třeba dát průchod bolesti, kterou cítíme uvnitř. Dříve než nás zničí v podobě nemoci nebo jiného ze svých projevů.

Myslím, že účinné je naučit se to za pomoci odborníka. S vědomím, že to není žádná slabost. Jestliže něco neumíme dělat, je jenom logické, že se to učíme od někoho, kdo to umí a ví, jak tohoto umění dosáhnout rychleji, lépe a s větším účinkem.



Teprve když si poradíme s negativitou, kterou jsme tak dlouho popírali, vytěsňovali a ukrývali i sami před sebou, teprve tehdy nastupuje opravdu pozitivní myšlení a pozitivní přístup k životu.

Pozitivní myšlení tedy není o tom, že máme v životě vidět pouze pozitivitu.

Vidět pouze pozitivitu znamená nosit růžové brýle a uhýbat před realitou.

Opravdové pozitivní myšlení znamená:

• schopnost vidět život takový, jaký je,
• schopnost zbavit se pocitu oběti,
• schopnost přestat hledat kolem sebe viníky,
• odvahu přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život
• a vědět, že vždycky v sobě máme zdroje nezbytné ke změně jakékoli situace.

To v souhrnu znamená přiznat sami sobě právo být opravdoví se všemi svými pocity a emocemi a umět si postupně poradit s okamžiky vyvolávajícími negativní reakce. Pociťovat opravdové uspokojení, prožívat radost ze života na buněčné úrovni, bez toho, že bychom něco potlačovali nebo vytěsňovali. Jistěže to znamená velkou práci na sobě samém. Ale stojí to za to.