Jsou mezi námi lidé, kterým se existence ve stavu oběti podvědomě zamlouvá. Ovšem nikdy by nepřiznali, že donekonečna si stěžovat a fňukat je jejich oblíbené zaměstnání. Vůbec nestojí o nějaké životní změny. Všechno, co si přejí je, aby byli litováni, aby jim byl dáván najevo soucit a účast. Čím víc, tím líp.
Sami pro sebe jsou hrdinové. Vždyť přece tolik trpí nespravedlností světa!
V té sladké roli oběti se pro ně skrývá mnoho přidružených výhod a tajných bonusů. Klíčové je, že ve svém životě nechtějí ani nehodlají cokoli měnit. Vyvolávat lítost okolí, to je celý jejich cíl.
Jen si to prosím nepleťte s okamžiky slabosti, které občas přepadnou každého. S chvílemi, kdy se člověku chce uchýlit se do útěšné maminčiny náruče a hlasitě si poplakat. Role chronické oběti a okamžitá situační slabost, to jsou dvě naprosto rozdílné věci.
Lidé s psychikou oběti nikdy nenesou zodpovědnost za svůj vlastní život. Proč by to také dělali?
Kolem nich se vždycky najde někdo, koho mohou obvinit ze svých neštěstí a nezdarů. – To on je ničemný holkař, ne že já sama si stále vybírám stejný typ mužů. Zaměstnavatel je vydřiduch a pořád chce ode mě nějakou práci, ne že já sama jsem si vybrala tak špatně placené místo. To doktoři jsou neschopní a k ničemu, ne že já sám jsem si zničil zdraví pitím a kouřením. – Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna.
Jsou lidé, kteří nehledě na všechny problémy a trápení, které v životě mají, se snaží svou životní situaci změnit k lepšímu. Jistěže si taky dělají se vším hlavu a potřebují podporu a soucit. Taky mají chvíle, kdy je opustí všechna rozhodnost a mají pocit, že jsou naprosto bezmocní a nezvládnou změnit vůbec nic. Dokážou den proležet na posteli a brečet do polštáře. A o půlnoci v zoufalství volají kamarádům, jen aby se jim svěřili a vyslechli pár jejich účastných slov.
Rozhodující však je, že tito lidé jsou odhodláni podnikat reálné kroky a jednat, pokoušet se z problémové situace vybřednout. Podporu potřebují jako dodatečný zdroj, aby mohli vykročit z problémového místa a znovu začít vést normální život. Prožijí si své emoce a znovu začínají jednat v reálném světě. Cílem jejich snahy o dosažení nějaké podpory je znovunalezení možnosti jít dál.
Jsou to lidé ochotní nést za svůj život zodpovědnost. Jen vzácně obviňují někoho jiného. Prakticky nikdy od nich neuslyšíte, že za jejich problémy mohou jiní – úředníci, zákony, stát nebo sousedka Huňková. Vznikl problém, takže určitě existuje řešení. Když si s ním nedokáží poradit sami, požádají někoho o pomoc.
Jaké jsou klíčové otázky, které kladou sami sobě? Podívejte se:
Jak mohu změnit situaci?
Co z toho závisí na mě?
Jak mohu ovlivnit události?
Sami vidíte rozdíl, sami vidíte, na co soustřeďují pozornost. Na sebe, na vlastní zdroje, na své vlastní jednání. Co mohu hned teď udělat s tím, co mám?
Zatímco u obětí jde o nekonečné hledání viníků a lítost k sobě samým. Kdo za to může? Jak mi to mohli udělat? Chudáček já! Pozornost je soustředěna na vlastní bezmoc a na jiné.
Teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.
Stav oběti je silně nakažlivý.
Tento specifický způsob myšlení je jako virus, je to kapénková nákaza. Je-li člověk v jednom prostoru s obětí a udržuje s ní dlouho styky, může časem zjistit, že začíná i sám obviňovat lidi kolem sebe a hledat viníky. Získaný zlozvyk se snadno může stát životním postojem.
Co dělat, jestliže kolem sebe máme lidi, kteří uvízli ve stavu oběti?
Nesmíte zapomenout, že jejich cílem je dosáhnout vašeho soucitu, lítosti a pozornosti k jejich osobě. Nevěnujte příliš mnoho času poslouchání jejich srdceryvných historií.
Raději se rovnou zeptejte:
Čím ti v téhle situaci mohu já konkrétně pomoci?
Pomoc jakého druhu potřebuješ?
Jaký je skutečný cíl tvého vyprávění?
Potřebuješ se vypovídat? Dobře, mám volných deset minut – poslouchám.
Potřebuješ moji podporu? Dobrá, v čem konkrétně chceš, aby tě podpořil?
Potřebuješ konkrétní pomoc? Dobře, co pro tebe mohu udělat právě já?
V devadesáti procentech případů oběť vaši pomoc ani podporu nepotřebuje. Potřebují vaše uši ochotné naslouchat a vaši lítost. Až je přestanete krmit svým vlastním časem a pozorností, přestanou vám volat a najdou si někoho jiného, kdo jim bude ochotně naslouchat a soucitně při tom pokyvovat hlavou.
Co si počít, jestli vy sami jste uvízli ve stavu oběti?
Uvědomit si svůj stav. Položit si následující otázky a poctivě si na odpovědět:
Jak je možné, že ve svém vlastním životě nic neměním?
Jaké druhotné výhody a bonusy mi přináší stav oběti?
Mohu ty výhody získat nějakým přijatelnějším způsobem?
Jak dlouho chci v tomto stavu setrvat? Hodinu, den, měsíc, rok?
Stanovte sami sobě konkrétní termín a trpte zcela vědomě. Například si řekněte: Zatrpím si ještě 2 dny a 6 hodin, budu fňukat, plakat a každému si stěžovat, a pak se pustím do nějakého jednání, abych se z tohoto stavu dostal.
Které postupné malé krůčky mi mohou pomoci dostat se ze stavu oběti?
Kdo mi v tom může pomoci? Ke komu se obrátím o pomoc?
Jakého stavu chci dosáhnout místo současného?
Jak budu jednat, abych svou pozici mimo stav oběti upevnil?
Být či nebýt obětí je vědomou volbou každého člověka. Vždycky můžete říci stop. A pokud by se vám nedařilo dostat se z toho sami, můžete vyhledat pomoc psychologa.
Přeji vám v životě dostatek vědomého přístupu k němu. Žijte šťastně, obklopeni těmi správnými lidmi.
Pomáhejte, když si o to řeknou! 3 zlatá pravidla pomoci.
Nejdříve vás vynášejí do nebe, pak vás podtrhnou