Když smrt chodí kolem domu

Rovnám si v hlavě, zda psát o smrti. Smrt je stále tabuizované téma. Sluší se o něm mlčet. Snad se bojíme, že ji přivoláme, když o ní promluvíme. A tak, když začínám psát, bojím se i já. Bojím se, že budu za otevření tohoto tématu souzena a snad i odsouzena. Ale i to smrt přináší jako poučení. Nelze žít a stále se bát, co si kdo bude myslet.

Kdo někdy zažil blízkost smrti, ví, jak zvláštní je její dech. Ano, i mě mrazí, když píšu tahle slova.

Dnes jsem přišla do pokoje babičky, o kterou pečujeme a je jí 84 let. Už několik týdnů velice málo jí, dnes odmítala jídlo zcela. Jen napít chtěla. Dýchala přerývavě a síla k natažení tekutiny brčkem zcela chyběla. Zvládly jsme spolu alespoň několik lžiček. Promazala jsem jí vysušené holeně a tentokrát ji ani nepřevrátila ze zad na bok. Měla jsem pocit, že jakákoli manipulace s jejím tělem ji ruší. Porovnala jsem polštář, peřinu i deku, kterou má ještě navrch. Nasadila jí čepici a u její postele otevřela okno. Vzduch je tady na horách voňavý po tajícím sněhu a do oken je slyšet vzdálené šumění Orlice.

„To je příjemné, ten vzduch,“ špitla slabým unaveným hlasem a chtěla, ať jí okno nechám otevřené.



Zvláštní, jak v posledních dnech života vnímá člověk drobné radosti silně a intenzivně. Žena, která se v životě neuměla radovat a byla plná hořkosti a výčitek ke všemu a ke všem, v těchto chvílích děkuje zjihle za otevřené okno a vůni vzduchu. Kéž by se to podařilo a vše hořké, co za život nastřádala, zcela odešlo.

Stojím u její postele jak opařená. Cítím a vnímám, že se brzy rozloučí a hlavou mi jde spousta myšlenek. Zejména myšlenka na to, jak málo si dokážeme užívat radostí, jenž život dává. Zkuste pípnout, že máte moc starostí, málo spánku, moc dluhů nebo mizernou práci! O tom to totiž není a vy to víte!

Pokud jste nedostali ten dar dívat se na přicházející smrt, život vás ochudil. Ne, nejsem cynická, ani si to neužívám. Svého prvního umírajícího jsem viděla v 16 letech jako studentka zdravotnické školy. Pak jich bylo ještě několik. Scénář se opakoval. Najednou nepotřebujete nejnovější telefon, nové oblečení ani dovolenou u moře, najednou vás netrápí hloupost vašeho souseda ani jeho hloupé řeči. Chcete, aby byl někdo blízko, chcete, aby vás někdo pohladil a uklidnil, že to zvládnete.

Viděla jsem umírat staré, ale i mladé. Nejsilněji mám v mysli paní, která měla pokročilé stadium rakoviny. Byla v nemocnici. Sama! Měla jsem noční a ona věděla, že brzy odejde. Měla tehdy asi pocit, že za mnou na sesternu prostě přijde. Že ji nohy donesou. Tak místo zvonku vyšla na chodbu. Pak se opřela o zeď a sesunula k zemi. Plakala, nechtěla být sama. Neměla jsem sílu ji odnést zpět, tak jsem přinesla peřinu, přikryla ji a její poslední tři hodiny ji držela v náručí, kde také zemřela. Byla to nejhorší noc v mém životě. A upřímně, poznamenala mě. Na tu ženu stále vzpomínám. I na to, že měla rodinu a ta tam prostě nebyla. Na její slzy a strach. A je to pro mě zdrcující. Protože ani já nebyla u svých rodičů, když umírali. Ani u jednoho jsme to nečekali. Člověk si myslí, že rodiče neumírají. Ale chyba! Jednou odejdou, opravdu. Pak už nic nedoženete. Pak už jim neřeknete, že je máte rádi, ani je neobejmete. Neusmíříte se, ani nepoděkujete za vše, co se vám pokoušeli dát. Zmizí!

Moji maminku odvezla sanitka s astmatickým záchvatem, prostě se jí špatně dýchalo. Za pár dní do stejné nemocnice, jen na jiné oddělení, odvezli i mého tatínka, který doma zkolaboval. Rozjely jsme se obě s mojí sestrou a oba je navštívily. U obou jsme si myslely, že budou v pořádku, že to zvládnou. Za pár dní v rozpětí několika málo hodin umřeli oba. Sami! Stále i po 5 letech to těžko snáším, stále to bolí.



Teď když stojím u smrtelné postele své tchyně, cítím znovu závan smrti. A moc si přeji, aby se tato žena nebála, a hlavně necítila sama. Stále jí opakuji, jsme tu s tebou a stále se k ní vracím, abych jí pohladila po vlasech.

Smrt nás děsí, ale uvědomění si naší smrtelnosti je cestou, jak žít lepší, odvážnější a naplněnější život.  Když pozoruji některé lidi, říkám si, že vlastně už mrtví jsou, že jejich život se smrsknul na přežívání v něčem, co jim nevyhovuje. V něčem, v čem se cítí špatně, ale strach jim brání pohnout se z místa a skutečně žít. Bojíme se žít a bojíme se umírat.

Podle výzkumů nejsnáze a nejklidněji umírají staré ženy, které měly hodně dětí a hodně vnoučat. Odpověď, proč to tak je, nechám na vás! Ale jedno je jisté, že do značné míry platí pravidlo, jak jsi žil, tak umíráš.

A tak, i když smrt obchází náš dům a její dech mě rozrušuje, je to znovu laskavá připomínka života, že žít je třeba hned. Že drobné radosti stojí za pozornost a že dokud dýcháš, můžeš dokázat cokoli. Pak snad i smrt bude přívětivá a laskavá a ukolébá nás ke klidnému a pokojnému spánku.

Zdroj: Venuše Rybová