Existuje úplně jednoduchý způsob jak poznat, že nás někdo má doopravdy rád. Že nás má upřímně rád a přijímá, protože opravdová láska, to je přijetí. Je to absolutní láska a něžné přátelství, i když to v každodenním životě nemusíme ani zaznamenat. Stačí položit jednu otázku a vyslechnout odpověď.
Pravá láska je přijetí.
Lidí kolem sebe se musíte zeptat na jedno: jací byste měli být?
Jedni vám odpovědí rychle a energicky. Pádně a rozhodně vám řeknou, že byste měli být zodpovědnější. Laskavější. Hodnější. Štědřejší. Měli byste být pozornější k lidem kolem sebe – nebo alespoň k nim. Měli byste víc pracovat. A také byste měli věnovat větší péči svému zevnějšku, protože zatím to tedy není nic moc., Měli byste být přesní, spolehliví a velkorysí, měli byste umět odpouštět, nabídnout pomoc aniž byste čekali, až si o to někdo řekne, měli byste být schopni se pro ostatní bez rozmýšlení obětovat. Nebo aspoň pro ně..
Tihle lidé budou dost dlouho muvit o tom, jací byste měli být. Chtějí totiž, abyste byli dobří, výživní, vypečení do křupava…
No a druzí — ti druzí budou patrně nejdřív trochu na rozpacích, budou dlouho přemýšlet a pak vám asi řeknou, že byste měli být pokud možná zdraví. Nebo možná mít víc peněz nebo víc štěstí, ale na tom nesejde, hlavně, že jste živí a zdraví. A taky jim buďte nablízku, protože když to tak není, cítí se tihle lidé nesví a je jim po vás smutno.
Ti druzí jsou ti, kdo vás mají doopravdy rádi. A berou vás takové, jací jste. A pokud po vás něco chtějí, tak abyste odpočívali, hýbali se, správně jedli, nekouřili, teple se oblékali a nezapomněli si deštník… to všechno z lásky a starosti o vás.
Jestliže existuje alespoň jeden člověk, který vám řekne: „No, myslím, že bys měl být hlavně zdravý, šťastný, živý a co nejblíž“, je to veliké štěstí. Je to láska. Tu by měl mít v životě každý. Protože láska dokáže všechno proměnit k lepšímu. I člověka.
A my se stáváme takovými, jakými máme být. Ne kvůli jiným lidem, ale kvůli sobě samým.
Chci žít s lidmi, kteří jsou doopravdy lidští
Existují lidé, kteří mohou být kdovíjak daleko, a přece nám budou vždycky blízcí