Pocit nesnesitelnosti je neuvěřitelně silnou motivací.
Když vám je všechno odporné, je v tom odporu neskutečná síla. Možná to není zrovna ten nejzdravější způsob, ale právě v takové situaci prostě není myslitelné něco nezměnit.
Člověka najednou zaplaví hluboká, všezahrnující láska k sobě samému. Asi jako když se náměsníčník náhle probere uprostřed své noční výpravy, prázdnou krabici od pizzy v ruce a v děsu vykřikne: „Co to ksakru dělám?“
Právě tak to probíhá. Jenom s tím rozdílem, že to není žádný sen, je to skutečný život.
Ten nenadálý cit je neuvěřitelně mocný. To platí jak o nárazu okamžitého pochopení toho, co se děje, tak o hloubce odporu, který náhle pronikne každou buňkou těla a vší silou s ní cloumá.
Stejně jako spousta jiných žen i já jsem se čas od času rozhodla, že „jsem nemožně tlustá“ a musím okamžitě zhubnout. Rovnou podotýkám, že ve skutečnosti jsem žádnou nadváhu neměla, moje hmotnost zcela odpovídala tabulkovým standardům. Ovšem stejně jako tolik jiných dívek, také já jsem měla ideál, kterému jsem se chtěla podobat.
Vždycky znovu mi připadalo, že abych byla opravdu neodolatelná, chtělo by to shodit ještě pár kilo. Chápala jsem, že takhle se permanentně fixovat na svoji váhu je špatně, ale nedokázala jsem se sebou nic udělat. Proto když už jsem náhodou spolkla kousek dortu, okamžitě jsem letěla na běžeckou dráhu nebo do fitka.
Jenže jsem neshodila ani deko.
Tak to pokračovalo až do léta 2008, kdy jsem konečně doopravdy zhubla. A to hned o deset kilo.
Když jsem se dívala zpátky, nedokázala jsem zjistit, co tak zvláštního se událo, vždyť zhubnout jsem se snažila už řadu let před tím. Ale něco jako by v to léto ve mně prasklo. Ráno jsem se probudila a věděla jsem – už dost.
Od té doby se je moje váha trvale ideální.
Něco podobného se děje, když se rozhoduju pro jediné správné řešení, ať se týká čehokoli. Může jít o vztah, který chci ukončit, o změnu práce nebo i přestěhování z místa, kde mi není dobře.
Asi to znáte – něco je potřeba změnit, opravdu naléhavě potřeba… Člověk to ví, ale stále se rozmýšlí a rozmýšlí až donekonečna… A nic nedělá. A tak to trvá až do dne, kdy to konečně rupne, kdy to fakt udělá. Kdy si prostě najednou řekne: „A dost!“ A udělá, co je třeba. Bez rozmýšlení a ohlížení zpátky.
Možná, že jiní lidé svá rozhodnutí přijímají víc metodicky, víc promyšleně. Krok za krokem. Pro mě ale „krok za krokem“ už znamená způsob provedení přijatého rozhodnutí. Každodenní práci poté, co si řeknu „A dost“.
Přijetí rozhodnutí je u mě vždycky spontánní, probíhá jako výbuch. Náhle si uvědomím, že už není cesty zpátky, že opravdu musím něco udělat. A právě ten okamžik, to rozhodnutí, znamená životní obrat.
Někdy tím nejlepším způsobem zásadní změny vlastního života je skutečně pocit naprostého odporu k tomu, co v něm je teď… Když konečně řeknete „A dost“ tomu, co vám překáží a co vás brzdí. Silné emoce jsou schopny uštědřit vám ten správný, elegantní kopanec. Kdy se dostavuje ono „Už toho mám dost“? Kdy se člověk rozhodne, že takhle dál žít nechce ani den? V té chvíli, kdy si to uvědomí, kdy se rozhodne. Pak se všechno mění.
Tak jednoduché to je. A to je všechno.
Z odporu se rodí nové standardy.
Nijak to nesouvisí se sebeláskou. Tohle je spíš taková krutá láska. Krutá je ale určitě mnohem lepší, než nekonečné přemýšlení o tom, že by bylo opravdu dobře se změnit, jenomže se do toho nějak pořád nemůžete pustit…
Odpor plodí rozhodnutí nikdy se nevrátit k tomu, co bylo. Odpor člověku nezakrývá oči před existujícím stavem věcí a nedovolí mu schovat hlavu do písku. Odpor je krutý a těžký, ale zároveň je to to nejlepší pro vás a váš život.
Pokud jste se opravdu rozhodli se změnit, ale něco vám pořád brání to opravdu udělat, určitě vás to jednoho dne unaví. A v tu chvíli to propukne. Už toho budete mít dost.
Opravdu 21 dnů stačí, abychom se změnili?
Změnit svůj život není nic strašného. Strašné je trpět.