Roztomilá historka s hlubokým smyslem…
Usadil se u mě kapesní anděl. Je skoro jako opravdový, taky takový světloučký, s křídly, jenom je opravdu hodně maličký. Bydlí v mojí kapse.
Někdy dovádí, posadí se mi na rameno a zvoní tenoučkým hláskem nějakým podivným, mě neznámým jazykem. Tehdy mu dávám zlatavé proso a kousíčky cukru. Hned se uklidní, schová se zpátky do kapsy a potichounku tam funí.
A mě je tak milo a příjemně! I když je třeba zima, sníh je promíchán s větrem a ostré kousky ledu mě občas škrábnou do obličeje, je mi v tu chvíli neobyčejně teplo. Jdu řádící sněhovou bouří,usmívám se a poslouchám to tichoučké funění.
Někdy jdu svého anděla trochu provětrat a dlouho mlčky pozoruji, jak se směšným odfrkáváním vyšplhá z mojí kapsy a udiveně se dívá kolem sebe. Vidí zázračně zežloutlé podzimní listí, trávu přišlápnutou něčí botou, toulavou kočku na schodech u domu, tlustého legračního brouka, který se neobratně převrátil na záda, všechny ty maličkosti, na které já sám jsem už tak zvyklý, že jsem si jich přestal všímat…
Spolu s ním se na ně začínám dívat znovu, jinak, dělím se s ním o jeho malé zázraky. Když jdu spát, vleze si ke mě na prsa, smotá se do klubíčka a usíná spolu se mnou, protože nerad zůstává sám…
A když mě někdo na ulici mine a ohlíží se s trochou závisti: „Podívejte, jak je šťastný, jako by zevnitř zářil“, měl by vědět, že to ne já, to ten kapesní anděl, který se usadil v mé kapse a jeho dětský naivní svět jsou silnější než pochmurná tma našeho podivného života.
Ze všeho nejvíc nebudeme ve stáří litovat toho, že jsme málo cestovali
5 životně důležitých pravidel tužky